Vladimíra Čerepková Životopis
Vladimíra Čerepkovová prožila neutěšené dětství, podle některých informací byl její otec Sergej Čerepkov, důstojník Rudé armády, povolán koncem roku 1945 do Berlína a od té doby byl nezvěstný. Její matka pak několikrát změnila partnera, Čerepková z tohoto důvodu trávila část svého dětství v dětských domovech.
Již během prvního roku ukončila studium na Střední keramické škole v Karlových Varech, krátce na to opět žila v domově mládeže, odkud se dostala do psychiatrické léčebny (Praha-Bohnice, Karlovy Vary, do 1962). Poté vystřídala řadu zaměstnání, mj. jako číšnice, třídička papíru apod. V roce 1969 odešla se svým tehdejším manželem, bolivijským novinářem Juanem Fernandezem, do Francie, kde se živila různými příležitostnými pracemi (mj. ošetřovala nemocného Jana Čepa, byla pomocnicí v domácnosti Jiřího Koláře); později též volnou tvorbou a batikováním látek. Střídavě žije v Paříži a na francouzském venkově.
První básně otiskla jako šestnáctiletá v Mladém světě. Vladimíra Čerepková patřila společně s Václavem Hrabětem a Inkou Machulkovou k nejvýraznějším představitelům české podoby beatnické poezie, vystupující v poetické vinárně Viola. Její básně, vzniklé na počátku 60. let, vyrůstaly zčásti z ohlasu na americkou beatnickou poezii (Lawrence Ferlinghetti, Gregory Corso, Allen Ginsberg) a vyjadřovaly autorčiny pocity vykořeněnosti a marnosti, umocněné navíc zkušenostmi z dětských domovů a života na okraji společnosti. Část z těchto básní byla zařazena do opožděného debutu Ryba k rybě mluví, ve kterém jsou umocněny temnější odstíny zmaru i bluesová inspirace, psané částečně v asociativních záznamech řečí, myšlenek, snů, s lehce stylizovaným hovorovým jazykem a s inspirací v konkrétních zážitcích ze všedního života.
Život v emigraci podstatně změnil podobu autorčiny poezie: její verš se zprozaizoval a získal podobu polytematického asociativního pásma, jehož základní tematickou osnovu tvoří časté vzpomínky na domov, proměňující její beatnickou impulzivní citovost v nostalgickou melancholii. Typická je zde sevřenost poezie, stále víc si uvědomující konečnost veškerého života (zejména v pozdějších sbírkách z 80. let – např. Extra dry silence), a směřující k filozofičtějšímu a sofistikovanějšímu vyjádření.