Riccardo Fedriga Knihy

Ženy tyto věci vždy vycítí dopředu. Když Jocelyne Guerbettová, majitelka galanterie v Arrasu, zjistí, že si najednou může dopřát všechno, po čem touží, začne se ptát sama sebe, jestli tím mnohem víc neztratí. Jocelyne, řečená Jo, snila kdysi o tom, že bude módní návrhářkou v Paříži, jenže prodává v galanterii v Arrasu. Má ráda štíhlé siluety, ale přitom má do postavy manekýny daleko. Zbožňuje knihy a píše blog věnovaný krajkářství. Chybí jí matka a její nemocný otec ztrácí co chvíli ponětí o tom, kdo je. Čekala prince na bílém koni, ale přišel Jocelyn (Jo). Mají dvě děti, přišli o andílka Nadege a tento smutek mezi nimi vše pokazil. Jo (manžel) je krutý a Jo (manželka) chtěla utéct. Přesto zůstala. Její láska a trpělivost přetrvává navzdory jeho zlobě. Až do dne, kdy díky svým sousedkám, krásným dvojčatům, majitelkám salonu krásy, vyhraje 18 547 301 eur. Ten den toho vyhraje opravdu mnoho. Možná… Grégoire Delacourt odvíjí před našima očima bláznivý, oslnivý a silný příběh lásky a náhody, který nás přímo vyzývá, abychom se znovu zamysleli nad svým seznamem přání.

The Marquis de Montespan and his wife Athenais share a rare true love in 17th-century France. However, when Madame de Montespan attracts the attention of King Louis XIV and is taken to Versailles, the Marquis vows to seek revenge.

Učitelce Mariette prasknou nervy a shodí drzého žáka ze schodů. Osamělou Millie přiměje požár bytu ke skoku z okna. Mike je válečný veterán, na kterého po návratu zbyla jen ulice, kde čeká na smrt. Všichni tři se ocitli na okraji společnosti. Ve chvíli, kdy si myslí, že už je nic dobrého nečeká, se objeví Jean a nabídne jim pomocnou ruku. Vezme je do své Dílny, o níž se říká, že je to Dílna zázraků, kde spravuje zlomené duše. Ale kdo je ten tajemný Jean, který tahá za provázky svých loutek? A je jeho pomoc opravdu tak nezištná? A co se stane, když jsou „loutky“ spravené až příliš dobře a rozhodnou se jít svou vlastní cestou?

"Victoire era bella; la mia vittoria più bella come diceva suo padre ridendo (una delle rare volte che rideva), compiaciuto per il suo gioco di parole. Victoire aveva i capelli colore dell'oro, occhi di smeraldo, come due piccole gemme, una bocca polposa, come un frutto maturo. Victoire aveva tredici anni. Io, quindici. Ero già grande; e a chi l'aveva conosciuto, cominciavo a ricordare, in piccolo le movenze di mio padre. Nel volgere di un lampo la mia voce si era abbassata. Un po' arrochita, anche. E una peluria un po' scura mi copriva come un orlo il labbro superiore. Non è che la cosa mi piacesse molto, a dire il vero, ma gli smeraldi di Victoire avevano il dono di vedere al di là delle cose. Sei particolare, mi diceva. Sei generoso. Ero il suo amico. Ma sognavo di essere molto di più."