Marisa Caramella Pořadí knih (chronologicky)

Román mezinárodně uznávaného autora. Henry Chinaski, Bukowského alter ego, se v románu Ženy objevuje v roli stárnoucího uznávaného spisovatele, a jak už napovídá sám název, prochází celou řadou vztahů s příslušnicemi opačného pohlaví (adjektivum „něžný“ v tomto případě není na místě). Tyto vztahy jsou zpočátku vášnivé a bezprostřední, ale nakonec téměř vždy sklouznou do ubíjejících poloh a oba zúčastněné nemilosrdně drtí. Chinaski tak vrávorá z jedné ženské náruče do druhé a v každé nachází jen chvilkové uspokojení. Znalci Bukowského života a tvorby mohou v románu objevit drobné radosti a paralely – např. postava Lydie Vanceové byla zpracována podle Bukowského chvilkové přítelkyně, sochařky a příležitostné básnířky Lindy Kingové....

Kultovní román 80. let, jehož poselství neztratilo na síle a v dnešním zmatky zmítaném světě je snad ještě aktuálnější než v roce 1984, kdy vyšel poprvé.

When Alice B. Toklas was asked to write a memoir, she initially refused. Instead, she wrote The Alice B. Toklas Cook Book, a sharply written, deliciously rich cookbook memorializing meals and recipes shared by Hemingway, Fitzgerald, Wilder, Matisse, and Picasso. And of course by Alice and Gertrude themselves

Milý Bože, dycky sem byla hodná holka. Třeba mi dej znamení ať vim co se mi to děje. Takto se počátkem minulého století na americkém Jihu snaží „štrnáctiletá“ černoška Celie korespondenčně propojit s tím, kdo podle všeho může za její utrpení ve světě stvořeném zřejmě jen pro muže, navíc muže bílé. S těmi se sice za segregace moc nesetkává, ale úplně jí stačí násilnický otec a později manžel, za kterého ji, stále ještě velmi mladou, provdají. S dopisy – některé adresuje i sestře, která jí zmizela kdesi ve světě – si pak Celie vystačí až do samého konce románu, i když od Boha žádné odpovědi ani znamení nepřicházejí a dopisy od sestry jí manžel zabavuje. Jenže právě díky těmto neopětovaným dopisům a ještě spíš díky dvěma úžasným ženám, které nástrahy „mužského světa“ zvládají o poznání lépe, hlavní hrdinka postupně zvedá hlavu a vstává z prachu. A v závěru „románu v dopisech“ si dokonce uvědomí, komu či čemu celé ty roky psala.

Kerouac zde nachází své osudové téma i vlastní hlas a metodu: horečně chrlený text odráží autenticitu svobodného života, nesvazovaného konvencemi průměrnosti. Takový život a lidé, kteří jej dovedou žít, jsou pro něj ideálem, jejž se neustále pokouší naplnit a zachytit v postavách svých knih. Na cestě je strhující a přesvědčivý amalgám fikce a autobiografických prvků, dodnes inspirující čtenáře k nalézání vlastní svobodné cesty. Edice: AAA ; sv. 1 : edice anglo-amerických autorů (dotisk v r. 1997) 4000 výt.

Poštovní úřad je první román amerického spisovatele Charlese Bukowského vydaný v roce 1971. Bukowski pracoval dlouhou dobu na poště a na sklonku podzimu 1969 byl vedením upozorněn, že bude propuštěn kvůli častým absencím. Ačkoli sám tvrdil, že odešel dobrovolně, aby se mohl věnovat psaní, poštovní záznamy vypovídají něco jiného. Poštovní úřad je prošpikován spoustou dialogů – po vzoru Fanteho a Hemingwaye. Konkrétně od Johna Fanteho převzal nápad rozdělit román do velmi krátkých kapitol. I když celek nemusí působit soudržným dojmem, způsob, jakým je popsáno nezáživné rutinní zaměstnání, kterým si projde zřejmě každý, je velmi přesvědčivý. Navíc jsou eskapády Henryho Chinaskiho – hlavní postavy příběhu - podtrhnuty sardonickým humorem, což románu dodává potřebné odlehčení a udržuje čtenáře v tempu. Nechybí ani postelové téma, u Zápisků starého prasáka se Bukowski naučil, že sex u čtenářů boduje.

Janna, bella ed elegante, con alle spalle un solido successo professionale, conosce una piccola e vecchia signora, Maudie, e da questo incontro casuale nasce una stretta amicizia, un legame quasi simbiotico. La prima comincia a condividere le manie e le abitudini della seconda, i suoi malanni senili, e viene così a contatto con un mondo disordinato e dolente ma anche affascinante, che le permette di scoprire dimensioni esistenziali da lei ignorate fino a quel momento. Il diario di Jane Somers si configura, nel panorama contemporaneo della letteratura in lingua inglese, come uno dei più impietosi esperimenti di autoanalisi mai compiuti da uno scrittore.

Fearing that he was directly responsible for the death of his father, an American multimillionaire food magnate, sixteen-year-old Frank Pierson learns of a plot to kidnap him and enlists the aid of Tom Ripley, an American expatriate in Paris

Autobiografický román je příběhem spisovatelky, která hledá muže, jehož by mohla skutečně milovat a být s ním šťastná. Inteligentní a nekonvenční žena přijíždí po boku svého manžela do Vídně na kongres psychoanalytiků. Zamiluje se do jednoho z účastníků, s nímž pak cestuje Evropou. Muž jí však opouští s tím, že se musí setkat s bývalou ženou a dětmi. Hrdinka se pak stane pacientkou psychoanalytiků a spolu s nimi se potýká se svými depresemi, aby se v závěru románu vrátila ke svému opuštěnému manželovi. Román je psán s humorem a nadhledem a ironicky komentuje módní psychoanalytické šílenství....

Ci sono rari libri che sembrano fatti di niente e alla fine dei quali ci si trova a navigare nel tutto e precisamente su un fiume. «Alla fine tutte le cose si fondono in una sola, e un fiume la attraversa»: così leggiamo nelle ultime righe di questo romanzo, e in quel momento la frase ci pare chiara. Ma come ci si arriva? Ascoltando la storia di due fratelli del Montana appassionati di pesca a mosca in luoghi magnifici e deserti. Nulla di più semplice, eppure, i due fratelli crescono con l’idea che nulla nella vita sia tanto arduo e misterioso: «Nella nostra famiglia non c’era una chiara linea di demarcazione tra religione e pesca a mosca». Scopriamo come la pesca a mosca attiri complicazioni, che coinvolgono birra, cazzotti, sfide virili, zie presbiteriane, una pellerossa dai capelli lucenti, e un vecchio predicatore che legge il Vangelo in greco lungo il fiume. Mentre la tensione si sviluppa nel rapporto fra i due fratelli, che si amano e non si capiscono, si arriva a un finale lacerante, rivelando come siano «proprio le persone con cui viviamo, che amiamo e che dovremmo conoscere meglio, a eluderci». Per raccontare queste storie occorreva un tono asciutto e laconico, evocando un film di John Ford o una lirica di Robert Frost. Così, da una materia lieve e tragica, è nato un «fosco idillio americano». Il romanzo è apparso per la prima volta nel 1976.