Augusto Vidal Knihy

Bratři Karamazovi jsou jedním z vrcholných románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele „karamazovštiny“, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové. Pětičlenná rodina je pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu: otec Fjodor je realita smyslného nevykoupeného těla, bratři Ivan - čirý rozum, Dmitrij je vášeň a Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem století, dítětem nevíry a pochybností. Tato monumentální syntéza autorových náboženských, filosofických a etických názorů Dostojevského je zároveň i vyvrcholením jeho spisovatelské a duchovní cesty.

Una noche de invierno nos reunimos media docena de amigos en casa de un antiguo condiscípulo de Universidad. Nos enzarzamos a hablar de Shakespeare, de sus tipos, de la profundidad y fidelidad con que fueran arrancados de las entrañas de la humana naturaleza. Admirábamos, sobre todo, su autenticidad y la frecuencia con que se encuentran en la vida, y citábamos a los Hamlet, a los Otelo, a los Falstaff e incluso a los Ricardo III y a los Macbeth (claro que estos últimos sólo en potencia) que habíamos tenido ocasión de conocer. - ¡Yo, señores, he conocido a un rey Lear! - exclamó nuestro anfitrión, hombre ya entrado en años. - ¿Es posible? - Así es. ¿Se lo cuento? - Encantados. Y nuestro amigo dio comienzo a su relato.