Hanuš Hachenburg

Mladý básník terezínského ghetta (domova č. 1 v budově L 417, kde dnes sídlí Muzeum ghetta Terezín) a jeden z nejvýraznějších přispěvatelů časopisu Vedem, jehož poezie patří k vrcholům umělecké tvorby nejen tohoto časopisu, ale celého ghetta.

Měl pouze matku, otce zřejmě nikdy nepoznal. Předtím, než byl ve třinácti letech deportován do Terezína, žil několik let v pražském sirotčinci. V terezínském židovském ghettu si jej velmi brzy všiml vychovatel a pedagog Valtr Eisinger, který prosadil, aby byl převeden do budovy L 417, kde složil většinu svých básní do ilegálního dětského časopisu Vedem.

18. prosince 1943 byl společně se svou matkou transportován do tzv. terezínského rodinného lágru v Auschwitzu-Birkenau. Rodinný tábor, kde panovaly o trochu lepší podmínky než v ostatních sektorech Osvětimského koncentračního tábora, byl trpěn několik měsíců (snad měl být připravován na návštěvu Červeného kříže). Hanušův osud se naplnil 10. července 1944. On a desetitisíce vězňů tábora z tzv. druhého transportu skončily během několika hodin v plynových komorách.

Své básně, které začal psát od svých dvanácti let, byly nepochybně formovány dramatickými okamžiky jeho života. Jeho poezie, psaná na útržky papírů pod pseudonymem Ha–, zpočátku vykazovala určitou přirozenou dětskou naivitu a představivost, velmi brzy ale zkoušel volný rým, dával svým básním dramatickou strukturu a dialogový charakter. Vedle Petra Ginze patřil mezi největší talenty Vedemu.

Podle pamětníků údajně složil ještě v Osvětimi báseň Gong, která získala takovou popularitu, že zde kolovala mezi vězni (inspirací se stal gong, který ráno probouzel vězně). Pro jinou jeho báseň, plnou představivosti a metonymických přirovnání, jej inspirovala stavba železniční vlečky do koncentračního tábora a první příjezd vlaku necelé tři měsíce před jeho smrtí. Stihl se také ještě uvést také na poli dramatu - v roce 1943 napsal divadelní hru Hledáme strašidlo (uveřejněnou také v časopise Vedem), kterou po více než půl století našel a oživil Gary Friedman.