Jacoba van Velde Pořadí knih (chronologicky)

Dva přátelé tuláci Estragon a Vladimír se sejdou na mýtině, kde čekají na Godota, který jim má něco důležitého sdělit. Nevědí ale dokonce, jestli opravdu mají čekat zde, v jakou hodinu, prostě nic. Jak tak čekají, krátí si dlouhou chvíli povídáním o hloupostech, přením se o to, zda-li ještě půjdou dále spolu, i nahlížením do bot a klobouků, aby v nich nezjistili nic. V jejich stereotypním chování, za nímž můžeme vidět klidně mnohé další dny, jenž pobíhaly stejně, je vyruší příchod bohatého Pozza a jeho otroka Luckyho... Hra Čekání na Godota má být přelomovým dílem absurdního dramatu a ve své podstatě je. Základem jsou nesmyslné dialogy, které však na sebe v jisté analogii opravdu navazují. Rozhovory Estragona a Vladimíra připomínají dětské hry se slovíčky, slovní fotbaly, soutěže o lepší urážku atd. Největším přínosem však jsou scénické poznámky ve smyslu oživení představení bezúčelným, přesto vizuálně zajímavým chováním (kontrola bot, klobouků) a minimalistickým pojetím scény (opuštěná cesta a strom, pod nímž pro ukrácení chvíle a možná i utrpení přemýšlí, jak by se oběsili).

De oude Geertruide van der Veen wordt op een dag wakker in een bed op een ziekenzaal. Maar hoe is ze daar beland? Wanneer herinneringen aan een beroerte langzaam boven komen, vermoedt zij dat ze naar een verpleegtehuis is gebracht. Ze is net zo arm, oud en eenzaam als de mensen die ze daar om zich heen ziet: haar dochter Helena woont in Parijs en kan haar maar weinig bezoeken. Terwijl Geertruide terugkijkt op hun leven en zich angstig afvraagt wat er komen gaat, vertelt Helena háár verhaal. Net voordat Geertruide sterft, beseft ze dat ze haar dochters drang naar zelfstandigheid meer waardeert dan ze Helena ooit heeft getoond. 'De grote zaal' verscheen in 1953 en werd een ongekend succes: er werden meer dan 75 000 exemplaren van verkocht. Bovendien werd de roman in veertien landen vertaald, waaronder de VS, Frankrijk, Engeland, Duitsland, Polen en Japan. De roman, die handelt over de eenzaamheid die de ouderdom met zich mee kan brengen, is een ware en nog steeds actuele aanklacht tegen de vaak mensonwaardige toestanden in bejaarden- en verpleegtehuizen.

Za první světové války, těch čtyř let velkých prázdnin, poznává 16letý František o dvě léta starší Martu, snoubenku a později ženu frontového vojáka. Scházejí se, milují se, na nic nedbají. František trápí Martu i sebe, nedorostl ještě své lásky, muž a dítě se v něm ustavičněmísí.