Mari Alföldy Knihy

In Slingerbeweging beschouwt György Konrád de invloed van de Hongaarse geschiedenis op de loop van zijn eigen leven; de Duitse bezetting van 1944, de opstand van 1956, toen Hongarije zich probeerde te ontworstelen aan de Russische overheersing en de politieke omwenteling van 1989. In boeiende passages analyseert hij zijn herinneringen, waarbij hij eveneens luchtiger onderwerpen aanroert, zoals de vele reizen die hij maakte, het dagelijks leven in Boedapest en zijn liefde voor de literatuur. Met Slingerbeweging keert Konrád terug naar de jaren van onderdrukking en vrijheid.

Rámec novely Svíce dohořívají tvoří setkání dvou přátel, absolventů vojenské školy ve Vídni, po více než čtyřiceti letech. Setkání se odehrává v kulisách duchovní atmosféry a skrytého řádu hodnot, které zanikly zároveň s rozpadem Rakouska-Uherska. V dramatu vášně a zrady je řečeno vše podstatné, co kdy bylo vysloveno o přátelství, stáří, lásce, vztahu k životu a ke světu. U Máraiho nestojí na prvním místě dějová zápletka, nýbrž psychologická záhada, protože autor zastává názor, že lidská duše je vlastně nepoznatelná, tudíž vždy tajemná a "selským rozumem" nevysvětlitelná. Tajemství jeho úspěchu však tkví nejen v zajímavosti tématu, nýbrž i v elegantním, plastickém stylu, v úsilí vypovědět právě ty těžko vyjádřitelné stavy lidské duše, a to jako by předurčovalo i vysokou čtivost jeho próz. Novela se setkala s nečekaně velkým úspěchem po celé Evropě, byla přeložena do řady jazyků a vyšla ve statisícových nákladech. Miloš Forman si tuto literární předlohu vybral pro svůj nový film a maďarská filmová verze Máraiho románu se právě promítá v maďarských kinech.... celý text

Trojici svých děl Člověk bez osudu (1975, česky 2003), Fiasko (1988, česky 2005) a Kaddiš za nenarozené dítě (1990, česky 1998 a 2003) završil Kertész záhy po udělení Nobelovy ceny za literaturu (2002) románem Likvidace; uzavřel tak volnou tetralogii, v níž toto poslední dílo typově tvoří paralelu ke Kaddiši za nenarozené dítě. Pokusil se jím udělat tečku za svým „věčným tématem“ holocaustu jako konce evropské kultury. Klade si v něm otázku, jak naložit s životem po Osvětimi, s pocitem osamění a zodpovědnosti, jenž nastává po pádu totalitního režimu, „uprostřed nicoty pokládané v počátečním opojení za svobodu“. Jde o úsporně napsané a zároveň složitě komponované dílo s téměř detektivní zápletkou a hlubokým filosofickým nábojem. V textu najdeme četné odkazy mj. na díla T. Manna, T. Bernharda, S. Becketta a G. Ottlika. Znalost těchto spřízněných děl ještě umocňuje i tak velmi hutný čtenářský zážitek.

Jedna z nejkrásnějších novel Sándora Máraie Odkaz Ester (1938) svým laděním, situačním rámcem a tlumeným tónem vyprávění koresponduje s novelou Svíce dohořely (č. Academia, 2001). Také v této próze se setkáváme, snad ještě výrazněji než ve Svících, s psychologickou kresbou jisté morální nadřazenosti, jejíž slabost i nenapodobitelná síla se skrývají právě v tom, že hrdinové se chovají zdánlivě nelogicky, nerozumně, ne-li přímo nespravedlivě, avšak podle skrytého řádu vznešených hodnot, které byly na ústupu již počátkem 20. století a které dnes vnímáme jako vyhynulé. Novela Odkaz Ester je doplněna ještě kratšími novelami Řezník (1924), Jižní vítr (1939) a Osudová láska (1985).