Souborem textů je po výstavě v Národní galerii v Praze 1997 podruhé do české kultury uváděno dílo významného rakouského výtvarného umělce Františka Lesáka. Texty vznikaly často souběžně s výtvarnými pracemi a autor si s jejich pomocí vyjasňuje metody ve svém uměleckém systému. Ten, ač uzavřený do sebe, má styčné plochy s okolními světy, odkud čerpá inspiraci. Klíčovou roli hraje prostor: uspořádání tvarů a vnímání během pohybových aktivit v různých prostorech. Autor se rovněž zaměřuje na pozorování dějů a stavů ve spojitosti s jejich popisem. Dalšími texty jsou úvahy o životních situacích, často s ironickým podtextem. Výtvarné práce Lesáka se vyznačují přesností a přísností, což platí i pro jeho písemné úvahy, které propojují text s výtvarnou částí. Pro diváka je důležité znát poetiku díla, tedy způsob a podmínky jeho vzniku. Lesákova metoda kladení otázek k okolnostem vzniku díla umožňuje čtenáři aktivně se podílet na procesu porozumění, což vede k názoru, že čím více ví o předmětu, tím více na něm může vidět.
