Autobiografický román francouzského lékaře zachycuje jeho zkušenosti z 1. světové války a poznatky z doby, kdy pracoval jako lékař mezi chudinou na periferii. Zážitky z absurdní atmosféry první světové války vylíčil autor syrově, s cynickou pózou rozcitlivělé duše.
Román Pěna dní napsal Boris Vian v roce 1946, tedy ve svých šestadvaceti letech, a snad právě proto jej lze považovat za dílo do značné míry hraniční: nepostrádá rozkošnou naivitu bezstarostného a nespoutaného mládí, pro niž se kniha stala "povinnou" četbou revoltující generace šedesátých let, současně se však její krásná iluze o všemohoucí lásce a touze láme v pohledu autora "dospělého", poučeného životní skepsí. Podle spisovatelova vyznání "jsou tu pouze dvě věci: láska na všechny způsoby k hezkým dívkám a hudba z New Orleansu nebo od Duke Ellingtona. Všechno ostatní by mělo zmizet, protože všechno ostatní je ošklivé…" Jenomže právě to ošklivé se v příběhu mladíka Colina, muže, který má buď dobrou náladu, anebo spí, přihlásí ke slovu se zdrcující razancí, když jeho krásná milenka Chloé smrtelně onemocní… Navzdory skličujícímu vyznění obsahuje Vianův román řadu vtipných peripetií, je kořeněný autorovou fantazií a odlehčený svérázným humorem od lehké ironie až po sžíravý sarkasmus; nadto vyniká zcela bravurní jazykovou originalitou. To jsou ostatně také důvody, proč o Pěně dní francouzský spisovatel Raymond Queneau prohlásil, že je to nejpůsobivější román o lásce, který byl kdy napsán....
Baudelairův listář čítající na sedmnáct set dopisů není jen sbírkou jedinečných dokumentů o básníkově životě, díle a době. Je to také jakýsi první náčrt autobiografie, při jejímž psaní se básník Květů zla chtěl opírat, jak píše v jednom dopise matce, právě o svou korespondenci. Kniha, kterou už básník nestačil napsat, se měla jmenovat Mé srdce obnažené – nebo volněji a možná věrněji Mé srdce, tak jak je – a měla být nejen historií jeho fixní ideje věnovat se stůj co stůj poezii, umění tak jak mu rozuměl on – a jak mu v mnohém rozumíme dnes i my.