Jaromír Typlt
25. červenec 1973
Jaromír Typlt (*25.7.1973) je český spisovatel, esejista, performer, výtvarný kurátor a editor. Narodil se v Jilemnici, od dětství žil v Nové Pace, kde také navštěvoval základní školu a od roku 1987 gymnázium. Po maturitě (1991) studoval češtinu a filozofii na FF UK. Absolvoval 1997 prací Proměny českého surrealistického textu mezi lety 1938–1953, za tutéž práci získal v roce 2001 titul PhDr. Od roku 1997 žije v Liberci, kde v letech 1997–1999 vykonal civilní službu v občanském sdružení pro péči o duševně nemocné Fokus MYklub, v letech 2000–2008 pracoval jako dramaturg Malé výstavní síně v Liberci, od roku 2008 je kurátorem liberecké Galerie U Rytíře. V letech 2006–2008 vedl studentské divadlo poezie Mimo patro při Základní umělecké škole v Liberci.
Bratr Lubomír Typlt (1975) je malíř, strýc Jan Schejbal (1942) působí jako překladatel z katalánštiny a španělštiny.
V letech 1990–1993 byl externím spolupracovníkem časopisu Iniciály, krátce (1994) působil v redakci brněnského dvouměsíčníku Host. Dále publikoval v periodikách Tvar (1994 zde v příloze Tvary č. 9 dramatické aktovky Kdo vsloupí, neprokloubí, Dříve než vzápětí), Lidové noviny, Studentské listy, Tvorba, Literární noviny, Vokno, Sklepník (Hořice v Podkrkonoší), Žurnál UP, Dotyky (Bratislava), Souvislosti, Revolver Revue, ORD, Intervence, Okruh, Scriptum, Ticho, Umělec, Kavárna A.F.F.A., Aluze, Ateliér, Clinamen, Intervence, List pro literaturu, Logos, Notes, Oko, Prostor Zlín, Reflex, Psí víno, Sojky v hlavě, Světlík, Véčko, Protimluv, Analogon, HIS Voice, Výčepní list.
Roku 1987 založil strojopisnou edici Demolice, v níž uveřejňoval výhradně vlastní texty: juvenilní básnickou sbírku Večeře Páně (1987), dále sbírku Procitající teurgos (1990), prozaický soubor Pohyblivé prahy chrámů (1990), sbírku Černá svíce – Světlo vetřelcem (1991) a básnickou skladbu Epocha Setmění (1992). Mystifikačními prohlášeními se snažil bibliografii edice rozšířit o neexistující díla smyšlených autorů (Sebastian Holz, Věnceslav Sarge, Teurgos či Filip Hereš), o nerealizované reedice (např. sbírky Jana Opolského) a další tituly.
Roku 1992 uvedlo novopacké studentské Garryikkoowoo industriální divadlo E Typltovu hru Kdo vsloupí, neprokloubí, v letech 1989–1992 týž soubor, v němž Typlt působil i jako herec, uvedl ještě několik jeho dalších jednoaktovek. Roku 1996 uvedlo brněnské HaDivadlo v režii Arnošta Goldflama scénické čtení Typltovy jednoaktovky Dříve než v zápětí.
Od roku 1996 prezentoval své texty na řadě literárních performancí (tzv. zmutovaná autorská čtení). Pro Český rozhlas 3 Vltava připravil roku 2006 variantu těchto čtení v podobě tzv. radiofonického zmutovaného čtení textu Podivní přátelé, které se posléze stalo součástí CD sampleru Radiocustica Selected 2006 (vyšel jako příloha časopisu A2, 2007, č. 20). Akustická verze textu Kůra se stala součástí sampleru Ticho buď (vyšel jako příloha časopisu HIS voice, 2007, č. 6). Textovou složkou přispěl do videofilmu Viktora Kopasze Shadow play (2003). Z textů že ne zas až vytvořil v roce 2006 Michal Rataj radiofonickou kompozici. Jaromír Typlt se zúčastnil několika kol soutěže Slam poetry.
Typltovy texty se staly součástí řady autorských knih – objektů výtvarníka Jana Měřičky: Vniveč (1999); Hlavolomy (2000, francouzsky 2002); Instinktea (2001, německy 2004); Sběř (2001, francouzsky 2003); Až Tě (2002); že ne zas až (2003), Clona (2003).
Zejména kritické a publicistické stati několik let soustavně podepisoval smyšleným druhým křestním jménem Filip, případně iniciálou F. Pravděpodobně je autorem mystifikačních reakcí na své vlastní texty podepisovaných jménem Josef Tulipán. Užívá šifru TJF.
Básnickou tvorbou a četnými esejistickými a literárněkritickými projevy se Typlt na počátku 90. let představil jako jeden z nejvýraznějších autorů nejmladší generace. V těchto svých počátcích byl ovlivněn sebedestruktivní poetikou rockové hudby a také již stále zesilující inspirací surrealismem (prvotina, „heavymetalová mše f-moll“ Koncerto grosso). Poezii Typlt chápal především jako protipól všednosti a utilitarismu. Jeho tvůrčí sebevědomí – ve svých textech vystupoval nejen jako „chlapec z Nové Paky“, ale také jako „tajná reinkarnace Salvadora Dalího“ – bylo prostoupeno touhou po nepřetržité verbální a pocitové iniciaci a emocionální sugesci, která však nabývala i podoby manýristických gest. Podobný charakter mají rovněž Typltovy práce prozaické (Pohyblivé prahy chrámů, Zápas s rodokmenem) a dramatické (Dříve než vzápětí). Důraz na všeobjímající imaginaci a hra s absurdními dimenzemi jazyka v nich stále více nabývaly podoby provokativní „dalíovské“ proklamace, jíž dominuje konstrukce a forma. Programovou bilancí Typltovy rané tvorby je výbor Ztracené peklo, obsahující mj. starší sbírky Procitající teurgos a Epocha Setmění (s podtitulem Kytaromachie), v nichž se autor pokoušel prostřednictvím kaskád metafor, neologismů a archetypálních obrazů načrtnout „novou kosmogonii“, vzdoruplně konstruovaný básnický vesmír vyvěrající z vlastního subjektu.
Postulát násilného průniku do absolutní polohy tvořivé pravdy tlumočí esejistický manifest Rozžhavená kra (časopisecky publikovaný s podtitulem Vratifest v Iniciálách 1993), v němž Typlt kategoricky zavrhuje veškerou novodobou konvenčnost v umění a literatuře.
Po roce 2000 publikoval Typlt své texty pouze sporadicky formou bibliofilských tisků. Literární projev se v nich dostává do těsné blízkosti s projevem výtvarným, grafika a slovo se zde navzájem doplňují, inspirují a teprve ve vzájemné interakci vytvářejí významovou jednotu. Takový charakter měly tzv. autorské knihy, které Typlt od roku 1999 vytvářel s výtvarníkem Janem Měřičkou a jejichž některé texty převedl do souboru že ne zas až (2003).
Do širší literární komunikace se vrátil až roku 2007 knihou Stisk, která představuje pestrou kompozici z jeho básnické, prozaické i esejistické tvorby vzniklé v letech 1993–2007. Typlt se v těchto textech už obešel bez programních akcentů a proklamací návaznosti na surrealismus. Nadále ovšem opírá svůj styl o výrazné tvůrčí gesto, experiment a hru. V prózách dominuje silná lyrizace a experimentování s kompoziční výstavbou. Tematická rovina textů je překryta snovou neurčitostí a do logiky vyprávění proniká záměrná absurdita. Rovněž básnické texty souboru Stisk jsou hravě experimentální, významnou měrou je v nich využíváno grafické stránky výrazu a iracionální imaginace se v nich střetává s prvky diskursivního jazyka.