Jan Pieter van der Sterre Knihy

Cyril Avery není pravý Avery – alespoň mu to tak říkají jeho adoptivní rodiče. Ale když není pravý Avery, kdo ve skutečnosti je? Narodil se jako nemanželské dítě mladistvé dívce zavržené její venkovskou irskou komunitou a byl adoptován zámožným dublinským párem prostřednictvím hrbaté redemptoristické jeptišky. Cyril je vržený do světa, a drží ho jen křehké pouto jeho vřelého vztahu k okouzlujícímu a nebezpečnému Julianu Woodbeadovi. Vydán na pospas milosrdenství osudu a náhodám, prochází životem ve snaze poznat sám sebe a svůj původ – a po celá léta bojuje o svou identitu, domov, vlast a o mnoho dalšího. V tomto transcendentním díle nám John Boyne předkládá příběh Irska od 40. let dodnes očima „obyčejného“ muže. Je to román, který rozesměje i rozpláče a připomene všem sílu lidského ducha.

If you look enough, you can find stories pretty much anywhere. They don't even have to be your own. Or so would-be-novelist Maurice Swift decides early on in his career. A chance encounter in a Berlin hotel with celebrated author Erich Ackerman gives Maurice an opportunity. For Erich is lonely, and he has a story to tell ; whether or not should is another matter. Once Maurice has made his name, he finds himself in need of a fresh idea. He doesn't care where he finds it, as long as it helps him rise to the top. Stories will also make him beg, borrow and steal. They may even mak him do worse.

Před dvanácti lety se Su-min vydala na romantický výlet na odlehlý jihokorejský ostrov. Měla před sebou univerzitní studia, vlastně celý život. Ale pak záhadně zmizela přímo z pláže. Je mrtvá? Její sestra Jenna se s takovouto představou nedokázala nikdy smířit. A nyní ji v této souvislosti kontaktovala CIA se žádostí o spolupráci. Ve stejné době se paní Mun, šedesátileté rolnici ze severokorejské provincie Rjanggang, stane velmi podivná věc. Na poli najde spadlý balón s jihokorejskou pomocí. Pár kousků prodá v nedalekém městě, kde v sobě nalezne netušený obchodnický talent. Netrvá dlouho a z prosté ženy se stane prosperující podnikatelka a následně také mluvčí místního disentu. V hlavním městě se život vysoce postaveného severokorejského diplomata začíná ubírat zcela opačným směrem. Jeho bratr aspiruje na funkci v nejužším okruhu Drahého vůdce Kim Čong-ila, ale nejprve je třeba prokázat, že po tři generace je celá rodina ideologicky bezúhonná. Tajná policie však nalezla informace, kvůli kterým se kariéry, a tím pádem i holé existence obou sourozenců mohou velmi rychle zhroutit. Životy všech tří hrdinů se propojí způsobem, který by nikdo nečekal, a vyústí v děsivém a – ano – smrtícím závěru. Autor využívá vlastních zkušeností nabytých při pobytu v Severní Koreji a v jeho podání na stranách knihy ožívá příběh, který se možná právě teď někde na Korejském poloostrově odehrává.

Čtvrteční klub amatérských detektivů tentokrát musí čaj o páté vynechat! Stala se vražda a čtveřice osmdesátníků cítí, že nadešla jejich chvíle! V poklidné vesnici pro penzisty se jednou týdně scházejí čtyři přátelé, aby vyšetřili nevyřešené vraždy. Když je však místní developer nalezen mrtev, „Čtvrteční klub amatérských detektivů“ se ocitne uprostřed svého prvního skutečného případu. Čtveřici přátel, Elizabeth, Joyce, Ibrahimovi a Ronovi, možná táhne na osmdesát, ale pořád ještě mají pár es v rukávu. Dokáže naše velice neobvyklá, ale důvtipná partička chytit zabijáka dřív, než bude pozdě?

Na elke aanslag gaan we voor meer veiligheid - en hopen we op meer vrede. Maar is dat genoeg? Thomas d'Ansembourg en David Van Reybrouck vragen zich af of geweld zich echt enkel met geweld laat bestrijden. Vrede is een vak. De opvoeding tot vrede moet net zo vanzelfsprekend zijn als gymnastiek en lichamelijke verzorging. Dit essay pleit voor mindfulness, geweldloze communicatie en compassie op school, op het werk en thuis. Zweverig? Recente wetenschappelijke inzichten bewijzen hoe deze technieken werkelijk leiden tot een beter zelfbeeld, betere leerprestaties en wederzijds begrip. Ze verhogen de mentale hygiëne, zowel van mens als maatschappij. Als tien minuten stilzitten per dag volstaat, waarom doen we er dan decennia over om die gewoonte in te voeren?