Kde je ta pomyslná hranice, kdy se z lásky stává závislost a ze závislosti nikdy nekončící bolest? Jak se má člověk vyrovnat s těžkými životními ranami, když nemá nikoho, kdo ho silně obejme a řekne: "Zvládneme to - jsem s tebou"? Pro většinu z nás je jedinou jistotou rodina. Rodina jako přístav, kam se můžeme vrátit. Vždy by měl někdo pro někoho existovat. Láska pro lásku i žal pro žal. Ale co když nic takového na světě není?
Někdy se vám stane, že navzdory veškeré lásce, kterou od partnera dostáváme, nejsme schopni vyslovit pravdu. Pravda dokáže pořádně zklamat a zabolet. Představa toho, že ztratíme blízkou osobu, nás vede k zamyšlení, co pro nás ten druhý znamená. Co všechno jsme ochotni obětovat, ale také kolik bolesti zvládneme unést. Říká se, že láska hory přenáší. Ale ona činí víc. Nutí nás být křehkými porcelánovými panenkami v rukou takzvaného "osudu".
Sofie má moc ráda kluka ze své třídy. Cítí se úzkostně, ale zároveň i šťastně. Svěří se babičce, protože ta vždycky ví, co dělat. „Měla bys mu to říct, že ho máš ráda,“ radí jí babička. Ale coby měla Sofie říct? A kde? A kdy? Babička a dědeček se s ní podělí o příběh své lásky. A tím Sofii vnuknou nápad…