Miroslav Vodrážka Knihy

Exkluzívní rozhovor s legendárním básníkem, posledním žijícím představitelem beatnické generace, vedený během jeho pražské návštěvy v r.1998 s jeho překladateli. Básník se zamýšlí nejen nad budoucností poezie v současném globalizovaném světě, ale nad budoucností samotného lidstva. Kniha obsahuje množství fotografií dokumentujících básníkův pražský pobyt.

Hlavním tématem této publikace jsou různorodé vztahy spisovatele a filosofa Zbyňka Fišera se Státní bezpečností. Zbyněk Fišer používal od konce čtyřicátých let 20. století pseudonym Egon Bondy. Ve čtyřech obdobích byl postupně spolupracovníkem komunistické tajné policie s krycími jmény„Klíma“, „Zbyněk“, „Mao“ a „Oskar“. Od roku 1961 až do roku 1989 byl s přestávka mi úspěšně nasazen do mnoha akcí Státní bezpečnosti. Kniha má dvě části. První je interpretační studie Miroslava Vodrážky nazvaná Historie jako rozplétání otevřenosti života a díla. Její titul je inspirován teoretickým spisem filosofa postmoderny Umberta Eca Otevřené dílo. Studie se zaměřuje na zkoumání života a díla Zbyňka Fišera (alias Egona Bondyho) a nejrůznějších poloh bondyovského mýtu, který je specifický tím, že byl dlouhodobě vytvářen nejen samotným autorem, různými aktéry a skupinami, ale zejména nebyl možný bez tajných plánů StB. Druhou částí knihy je edice archivních dokumentů Státní bezpečnosti z let 1949–1989, které vybral a kritickým poznámkovým aparátem opatřil historik Petr Blažek.

Kniha je výborem esejů z let 1990 - 2007 na téma undergroundu, chaosu, feminismu a transgenderu. „Společnost je ovládána staronovou logikou mužského vyprávění, které upřednostňuje politiku stejnosti.“ Tak popisuje naši současnost přední český feminista Mirek Vodrážka v reprezentativním souboru esejů s názvem Decivilizace, mapujícím jeho tvorbu v posledních patnácti letech. V oddílech nazvaných Underground, Chaos, Feminismus a Transgender kriticky hodnotí vývoj české, ale i evropské společnosti, jenž se neblaze projevuje zejména v dopadu na tzv. menšiny. Současně se autor nevyhýbá ani kritice nedůslednosti práce představitelů těchto menšin při prosazování jejich práv. Kniha Mirka Vodrážky přináší jedinečný pohled na současný vývoj, a to z jiného úhlu, než na jaký jsme běžně v naší publicistice či esejistice zvyklí.

Tato kritická studie spojuje kritickou epistemologii s existenciální ontologií a zkoumá příběh české političky a feministky Milady Horákové. Na základě historických dokumentů a jejích posledních slov před popravou ukazuje zásadní proměny, které nastaly po roce 1948 v českém ženském hnutí a společnosti vlivem totalitární praxe. Dále se zaměřuje na dopady těchto změn na ženský aktivismus a genderový diskurs po roce 1989. Studie se snaží doložit, že popravou Milady Horákové a likvidací prvorepublikového feminismu skončil západní evropský feminismus, a že obnovené formy ženského aktivismu po roce 1989 zůstaly ve stínu technokratického a politicky stranického feminismu. V kontextu osudu Horákové a likvidace ženského hnutí poukazuje na mýty, které podporují sebedestruktivní politické stranictví a potlačují jedinečnost ženského já. Studie vyzývá k opuštění teorie genderu, která se stala součástí revizionistických pohledů na komunistický režim, a nabízí nový pohled na ženské hnutí a naši minulost. Doprovázejí ji barevné olejové obrazy a pastely Ivy Vodrážkové z jejího undergroundového období v 70. a 80. letech 20. století.

Studie se vyrovnává s absentující historiografií nezávislé výtvarné scény v období normalizace (1968–1989) a zkoumá výtvarné umění a jeho subverzní roli ve vztahu „politika a umění“. Je kritická vůči současným snahám v rámci dějin umění, teorie kultury a historie popírat nebo zkreslovat normalizační minulost. Autor v ní klade celou řadu otázek. Například jak komunistický režim institucionálně definoval „zakázané“ výtvarné umění? Podle jakých kritérií represivní složky určovaly „co“ a „koho“ zakazovat, střežit a hlídat? Jak se samotné umělecké instituce, například výtvarné školy podílely na potlačování umělecké novosti a individualismu? Jakým způsobem obchodoval komunistický režim se „zakázaným uměním“? Dotýká se i tabuizované otázky, jak důležitou roli hráli sami výtvarní umělci a teoretici umění, kteří spolupracovali s tajnou policií. Kniha se v rámci teoretické diference mezi textem a obrazem, mezi skripturální a skulpturální kulturou snaží v závěru vysvětlit jednu normalizační výtvarnou záhadu: Proč se komunistickému režimu nepodařilo potlačit žádný západní umělecký směr s výjimkou jediného, u něhož je předpoklad vytváření ženské umělecké subjektivity a identity?

Filosofie tělesnosti dějin přináší zcela nový pohled na historiografii a na její metody. Autorovo kritické myšlení odkrývá a překonává různá, i akademická klišé a dokáže nahlédnout a přečíst přehlížené symptomy. Vytváří se zde obraz totalitarismu, v němž autor hledá kontrastující linie, jež vycházejí z primárního konfliktu mezi kontrakulturou a prosystémově orientovaným disentem. Underground a jirousovská kontrakultura, jejichž kořeny nachází právě ve vztahu hudby a tělesnosti resp. emocionality, jsou pro něj klíčem, umožňujícím proniknout až k samé „děloze dějin“ jakožto „vtělené historii“. Právě (a možná pouze) na základě tělesného vnímání světa lze klást odpor proti dehumanizaci, počínaje „emocionalismem“ v rovině holého žití a konče rovinou socializace. Dochází zde k demystifikaci neosobních, protože netělesných dějin, jejichž hybnou silou je spojení moci a vědy. Autor je nejen analytikem, nýbrž i aktérem dějin, a proto má jeho kniha rovněž ráz osobního svědectví, velmi odlišného od standardních historiografických prací, o to však potřebnějšího.

Kniha se zabývá jednou z klíčových otázek současné západní demokracie – vládnutím, které je vykonáváno prostřednictvím moci beroucí na sebe formu nepolitické danosti, třeba ekonomické nutnosti nebo expertní autority. Tato depolitizace znamená vymanění mocenských vztahů z prostoru politična, kde se vzájemné chování lidí a kolektivů neopírá o nadřazené vědění – zjevené Bohem či odvozené z řádu přírody nebo lidské podstaty – ale vychází z existence a vytváření alternativ, mezi nimiž se rozhodujeme. Autoři sdílejí přesvědčení, že tuto politickou dimenzi je dnes třeba obnovit. Přistupují k problému z mnoha perspektiv, od filosofické analýzy pojmů jako politika, moc a konsenzus, přes politologické a sociologické rozbory konkrétních kauz až po návrhy pro novou radikální politiku. Jejich pozice se překrývají i různí; sdílejí však přesvědčení, že člověk je a má být aktivním tvůrcem světa, ve kterém žije, a že úsilí o změnu k lepšímu je smysluplné. Na knize spolupracovali: Václav Bělohradský, Pavel Barša, Michael Hauser, Václav Magid, Petr Schnur, Ondřej Slačálek, Tereza Stöckelová, Martin Škabraha, Mirek Vodrážka.

Kritická zpráva o stavu feminismu v Čechách, mimo jiné také o postavení žen v české politice.

Po roce 1989 vzniklo mnoho publikací, dokumentů a pořadů o československém undergroundu, avšak žádný z nich netematizoval meritorně otázku kontrakultury (counterculture), která je neodmyslitelně spjata nejen s historií undergroundu, ale i s historií moderny v její snaze vytvářet technokraticky organizovanou společnost jako systém. Studie vychází z výzvy a dobového sloganu FUCK THE SYSTEM, který se stal součástí slovníku kontrakultury. Navrací se k „původní“ definici kontrakultury jako „nové senzibility“, zdůrazňuje kontrakulturní důležitost vědění „posvátné přítomnosti“ a klade i kritickou otázku „Co se stalo s kontrakulturou po roce 1989?“. Esej klade důraz na důležitou diferenci mezi kulturou a systémem, respektive vychází z teze, že politika identity ve střední Evropě se tradičně odvozuje od kultury, na rozdíl například od Ruska, kde se klade důraz na identity systémových prvků abstraktního celku.

Postfeministická, chaosofická reflexe zániku místa, ekonomie, politiky, demokracie a Evropy a zrodu toku, chrematistiky, planetiky, chaokracie a A-vropy

ženy v politice - práva žen - společenské postavení žen

Sborník ze stejnojmenného semináře seznamuje s obrazem ženy a recepcí feminismu v českých médiích v 90. letech.

Tato kritická studie dokládá na základě konkrétních dobových příkladů, že pojem „zneužívání psychiatrie“ je třeba definovat a pojímat v širším slova smyslu, a to zejména z hlediska jeho realizace v rámci totalitárního systému. Zároveň je i historickým příspěvkem k problému vyrovnání se s minulostí. Dosavadní úzké chápání pojmu redukuje problém pouze na zneužívání odborných lékařských znalostí či tzv. „chybných diagnóz“, terapeutických postupů, účelových teorií a využívání lékařů-psychiatrů, kteří se stávali nástroji perzekuce vůči oponentům režimu. To ale nepostihuje a zejména nevysvětluje komplexně historický problém zneužívání československé psychiatrie v soft-sovětském stylu v letech 1948–1989, včetně otázky, proč se i někteří přední psychiatři stávali agenty Státní bezpečnosti a někteří z nich byli přímo řízeni sovětskou tajnou službou KGB.