Miroslav Vodrážka Pořadí knih

Hlavním tématem této publikace jsou různorodé vztahy spisovatele a filosofa Zbyňka Fišera se Státní bezpečností. Zbyněk Fišer používal od konce čtyřicátých let 20. století pseudonym Egon Bondy. Ve čtyřech obdobích byl postupně spolupracovníkem komunistické tajné policie s krycími jmény„Klíma“, „Zbyněk“, „Mao“ a „Oskar“. Od roku 1961 až do roku 1989 byl s přestávka mi úspěšně nasazen do mnoha akcí Státní bezpečnosti. Kniha má dvě části. První je interpretační studie Miroslava Vodrážky nazvaná Historie jako rozplétání otevřenosti života a díla. Její titul je inspirován teoretickým spisem filosofa postmoderny Umberta Eca Otevřené dílo. Studie se zaměřuje na zkoumání života a díla Zbyňka Fišera (alias Egona Bondyho) a nejrůznějších poloh bondyovského mýtu, který je specifický tím, že byl dlouhodobě vytvářen nejen samotným autorem, různými aktéry a skupinami, ale zejména nebyl možný bez tajných plánů StB. Druhou částí knihy je edice archivních dokumentů Státní bezpečnosti z let 1949–1989, které vybral a kritickým poznámkovým aparátem opatřil historik Petr Blažek.

Po roce 1989 vzniklo mnoho publikací, dokumentů a pořadů o československém undergroundu, avšak žádný z nich netematizoval meritorně otázku kontrakultury (counterculture), která je neodmyslitelně spjata nejen s historií undergroundu, ale i s historií moderny v její snaze vytvářet technokraticky organizovanou společnost jako systém. Studie vychází z výzvy a dobového sloganu FUCK THE SYSTEM, který se stal součástí slovníku kontrakultury. Navrací se k „původní“ definici kontrakultury jako „nové senzibility“, zdůrazňuje kontrakulturní důležitost vědění „posvátné přítomnosti“ a klade i kritickou otázku „Co se stalo s kontrakulturou po roce 1989?“. Esej klade důraz na důležitou diferenci mezi kulturou a systémem, respektive vychází z teze, že politika identity ve střední Evropě se tradičně odvozuje od kultury, na rozdíl například od Ruska, kde se klade důraz na identity systémových prvků abstraktního celku.

Studie se vyrovnává s absentující historiografií nezávislé výtvarné scény v období normalizace (1968–1989) a zkoumá výtvarné umění a jeho subverzní roli ve vztahu „politika a umění“. Je kritická vůči současným snahám v rámci dějin umění, teorie kultury a historie popírat nebo zkreslovat normalizační minulost. Autor v ní klade celou řadu otázek. Například jak komunistický režim institucionálně definoval „zakázané“ výtvarné umění? Podle jakých kritérií represivní složky určovaly „co“ a „koho“ zakazovat, střežit a hlídat? Jak se samotné umělecké instituce, například výtvarné školy podílely na potlačování umělecké novosti a individualismu? Jakým způsobem obchodoval komunistický režim se „zakázaným uměním“? Dotýká se i tabuizované otázky, jak důležitou roli hráli sami výtvarní umělci a teoretici umění, kteří spolupracovali s tajnou policií. Kniha se v rámci teoretické diference mezi textem a obrazem, mezi skripturální a skulpturální kulturou snaží v závěru vysvětlit jednu normalizační výtvarnou záhadu: Proč se komunistickému režimu nepodařilo potlačit žádný západní umělecký směr s výjimkou jediného, u něhož je předpoklad vytváření ženské umělecké subjektivity a identity?

Tato kritická studie spojuje kritickou epistemologii s existenciální ontologií a zkoumá příběh české političky a feministky Milady Horákové. Na základě historických dokumentů a jejích posledních slov před popravou ukazuje zásadní proměny, které nastaly po roce 1948 v českém ženském hnutí a společnosti vlivem totalitární praxe. Dále se zaměřuje na dopady těchto změn na ženský aktivismus a genderový diskurs po roce 1989. Studie se snaží doložit, že popravou Milady Horákové a likvidací prvorepublikového feminismu skončil západní evropský feminismus, a že obnovené formy ženského aktivismu po roce 1989 zůstaly ve stínu technokratického a politicky stranického feminismu. V kontextu osudu Horákové a likvidace ženského hnutí poukazuje na mýty, které podporují sebedestruktivní politické stranictví a potlačují jedinečnost ženského já. Studie vyzývá k opuštění teorie genderu, která se stala součástí revizionistických pohledů na komunistický režim, a nabízí nový pohled na ženské hnutí a naši minulost. Doprovázejí ji barevné olejové obrazy a pastely Ivy Vodrážkové z jejího undergroundového období v 70. a 80. letech 20. století.

Filosofie tělesnosti dějin přináší zcela nový pohled na historiografii a na její metody. Autorovo kritické myšlení odkrývá a překonává různá, i akademická klišé a dokáže nahlédnout a přečíst přehlížené symptomy. Vytváří se zde obraz totalitarismu, v němž autor hledá kontrastující linie, jež vycházejí z primárního konfliktu mezi kontrakulturou a prosystémově orientovaným disentem. Underground a jirousovská kontrakultura, jejichž kořeny nachází právě ve vztahu hudby a tělesnosti resp. emocionality, jsou pro něj klíčem, umožňujícím proniknout až k samé „děloze dějin“ jakožto „vtělené historii“. Právě (a možná pouze) na základě tělesného vnímání světa lze klást odpor proti dehumanizaci, počínaje „emocionalismem“ v rovině holého žití a konče rovinou socializace. Dochází zde k demystifikaci neosobních, protože netělesných dějin, jejichž hybnou silou je spojení moci a vědy. Autor je nejen analytikem, nýbrž i aktérem dějin, a proto má jeho kniha rovněž ráz osobního svědectví, velmi odlišného od standardních historiografických prací, o to však potřebnějšího.

Kniha se zabývá jednou z klíčových otázek současné západní demokracie – vládnutím, které je vykonáváno prostřednictvím moci beroucí na sebe formu nepolitické danosti, třeba ekonomické nutnosti nebo expertní autority. Tato depolitizace znamená vymanění mocenských vztahů z prostoru politična, kde se vzájemné chování lidí a kolektivů neopírá o nadřazené vědění – zjevené Bohem či odvozené z řádu přírody nebo lidské podstaty – ale vychází z existence a vytváření alternativ, mezi nimiž se rozhodujeme. Autoři sdílejí přesvědčení, že tuto politickou dimenzi je dnes třeba obnovit. Přistupují k problému z mnoha perspektiv, od filosofické analýzy pojmů jako politika, moc a konsenzus, přes politologické a sociologické rozbory konkrétních kauz až po návrhy pro novou radikální politiku. Jejich pozice se překrývají i různí; sdílejí však přesvědčení, že člověk je a má být aktivním tvůrcem světa, ve kterém žije, a že úsilí o změnu k lepšímu je smysluplné. Na knize spolupracovali: Václav Bělohradský, Pavel Barša, Michael Hauser, Václav Magid, Petr Schnur, Ondřej Slačálek, Tereza Stöckelová, Martin Škabraha, Mirek Vodrážka.