Anton van der Niet Pořadí knih (chronologicky)

Stendhal podrobuje ve své mosaice pozorování, úvah, aforismů a anekdotických příběhů lásku a její formy u různých národů, s nimiž se dostal jako napoleonský důstojník a později diplomat do styku. Opíraje se kromě toho o udivujíci sčetlost, věnuje zvláště pozornost jejím postupným stavům, „krystalisaci“, a staví proti sobě její buržoasním utilitarismem potlačovanou a vykořisťovanou formu ve Francii a Anglii proti upřímné a nezmrzačené lásce, jak jí žili v tehdejší revoluční Italii. Tuto „duševní nemoc“, kterou se snaží „úzkostlivě přesně vylíčit“, chce mít živelným projevem životní aktivity a ničím nezkresleného citu.

Výrazně politologicky a sociologicky laděné cestopisné dílo z pera francouzského aristokrata a spisovatele (1790 – 1857) po letech na významu nejenže neztratilo, ale naopak nabylo. Často je nazýván „Tocquevillem Ruska“ a význačný americký diplomat a historik George F. Kennan se o něm vyjádřil takto: „Není-li to velmi dobrá kniha o Rusku v roce 1839, je to skvělá kniha, nesporně nejlepší ze všech, o Stalinově Rusku a vůbec ne špatná kniha o Rusku Brežněvově a Kossyginově.“ A jeho vyjádření lze vztáhnout i k Rusku Gorbačovově a Putinově. Markýz de Custine, jemuž vedle vlastního spisovatelského talentu a pozorovatelského důvtipu nechyběli ani věrohodní, spolehliví místní informátoři, své – dodnes platné – postřehy během cesty po Rusku zaznamenával formou fiktivních dopisů, které z Ruska vyvezl doslova s nasazením vlastního života. V Rusku jeho dílo mohlo v úplnosti vyjít až roku 1996, české vydání vychází z výboru francouzského historika Pierra Nory, které uvozuje editorova předmluva.

Soubor esejů Léto vznikalo v letech 1939 až 1953, v černých letech Camusova života, kdy se ve vzpomínkách vrací do rodného Alžírska a ačkoliv jsou jednotlivé eseje plné spalující ironie a teorie absurdna, avšak rovněž i lásky a nádherných básnických obrazů.