Magdaléna Platzová Knihy

"Toník" je knížka o tom, co fascinuje každé dítě. O tajemství. Co z příběhu Toník zažil, co se mu zdálo a co si vymyslel? A potká ještě někdy Lauru? Versailleská zahrada, kde se spolu skamarádili, začíná tam, kde končí svět tak, jak ho známe. Skutečných světů je spousta, píše v knize Magdaléna Platzová. S tím, jak dospíváme, jako by pro většinu z nás zůstal jen ten jediný, všednodenní. Možná nám ale jen schází strýc Artur a teta Aurora. Klíč k jiným světům, který by nám od nich přišel poštou na dobírku tak jako Toníkovi.

Píše se rok 1991. Devatenáctiletá dívka z Prahy, která má za sebou "maturitu, půlroční studium v Americe, neúspěšné přijímací zkoušky na vysokou školu a první lásku", získává stipendium na anglickou internátní školu, založenou známým indickým 0losofem. Rozhodující rok svého života stráví v komunitě, kde se mají studenti a učitelé navzájem osvobozovat, zbavovat strachu a společně "rozkvétat v dobru". Každodenní zkušenost je však pro mnohé z nich jiná. Přátelství, různé podoby lásky (i její nedostatek), společný život s lidmi z různých koutů světa, cesta do Indie a také "učení" zakladatele školy to vše hrdinku zasáhne v nejcitlivějším okamžiku, na prahu dospělosti. Poprvé čelí osamělosti, strachu ze smrti a ze života. Poprvé si klade otázku, na niž nezná odpověď a která se po návratu do Prahy promění v dlouhé a bolestivé tápání: jak má žít? Návrat přítelkyně není příběh, ale cesta. Trvá tři roky, vede přes hodně zemí, lidí a také knih. Na jejím konci nečeká odpověď jen její náznak.

Československá socialistická republika, rok 1989. Magdaléně je čerstvých 17 let, chodí do 4.B na pražském gymnáziu, touží po lásce, ale ještě víc po tom žít ve svobodné zemi. Bojí se policejních obušků, ale přesto chodí demonstrovat a Václav Havel je jejím hrdinou. Pak přijde Sametová revoluce. “Máme holý ruce” je autentický deník studentky z doby převratu, ale zároveň i historický román, ve kterém jsou popsány události tak, jak se skutečně staly.

Druhá strana ticha je román o konkrétních výzvách současného světa. Je o tom, o čem se mezi manželi nemluví. O tichu mezi člověkem a Bohem. O různých způsobech bezdomovectví, ať už v luxusních domech s bazénem nebo ve výklencích domů a na lavičkách v parcích. Je o místech, kde jsme vyrůstali a která se stávají domovem až potom, co jsme je opustili. O nenápadném počátku stárnutí a vnitřní prázdnotě, která bolí. Je také o jednom skutečném evropském městě se dvěma řekami, jednou zelenou a druhou modrou.

Nový román Magdaleny Platzové spojuje životní příběhy tří žen: Rakouská židovská malířka Berta Altmannová se narodila v roce 1900 ve Vídni. Stýkala se s levicově orientovanou bohémou, studovala v Bauhausu. V roce 1934 se zúčastnila dělnických nepokojů, byla zatčena a po propuštění utekla před Dolfussovým režimem do Prahy. Z Prahy vedla její cesta do Hronova a potom do Terezína, odkud odjela naposledy do Osvětimi, kde byla v říjnu 1944 zavražděna. Malířce Kristýně Hládkové je v době vyprávění 88 let. Vše podstatné o životě i umění se naučila od Berty, přesto ji v rozhodujícím okamžiku jejich přátelství zradila. Kristýnině vnučce Mileně je 23 let. S Izraelskými filmaři, kteří přijíždějí do Čech natočit dokument o Bertě Altmannové se poprvé dostává do Terezína. Lehkomyslně nechává do svého života vstoupit lásku a spolu s ní historii, která je živější, než by se dalo čekat. Aaronův skok je román o svobodě a umění, o vězení, o extrémech, o mateřství a o věčném útěku.

Autorka románu Aaronův skok předkládá čtenářům novou knížku povídek, jejichž hlavním tématem jsou mezilidské vztahy a dějištěm celá Evropa. Vypravěči jsou muži nejrůznějšího věku i založení. Autorka citlivě popisuje detaily, které mnohdy určují velké životní posuny, obtížnost dorozumění ve věcech vztahů, drobná bolestivá tajemství i skryté rány, jež se nevysloveny pod povrchem nehojí a mohou zraňovat i ty, které zraňovat nechceme. Každá z povídek působí dojmem dokonale vyhlazeného oblázku: pevného, tvarově vybroušeného, s pevným jádrem.

Příběh Joea Carpentera začíná přesně rok po leteckém neštěstí, při kterém zahynuly jeho manželka Michelle a dcery Chrissie a Nina. Ztráta nejbližších a tolik milovaných osob Joea vykořenila ze společnosti. Let číslo 353 změnil jeho život. Neschopný vykonávat své dosavadní zaměstnání investigativního novináře v deníku Post, ztracený ve vzpomínkách a bolestivém stesku, Joe jen přežívá a jediné, co dokáže vzbudit jeho zájem, jsou myšlenky na vlastní smrt. To všechno až do okamžiku, kdy v den výročí tragické nehody potká na hřbitově krásnou a záhadnou ženu jménem Rose. Podivné okolnosti setkání v Joeovi vzbudí zájem, a on brzy zjistí, že Rose tenkrát byla na palubě letadla letu číslo 353. Je Rose jediná z cestujících, kdo přižil leteckou katastrofu? Co se stalo s Michelle, Chrissie a Ninou? Joe se vydává po stopách naděje a postupně odkrývá všechny spletité okolnosti případu…

Ve čtyřech volně propojených povídkách (Veronika; Všechny kultury mají svůj vrchol; Sezóna na ostrově; Sůl ovce a kamení), jejichž děj se odehrává v Dalmácii a Praze, se protínají osudy několika generací obyvatel bývalé Jugoslávie a střední Evropy. Vydání první.

Kdo vlastně byla Kafkova snoubenka Felice Bauerová, žena, kterou generace Kafkových fanoušků znají jen jako milovnici masitých pokrmů, těžkého nábytku a přesně nařízených hodinek? Kdo se skrýval za vyrovnanou povahou a srdečným smíchem, o kterém existuje svědectví? A kam až v jejím životě dosáhl Kafkův stín? Literárním vědcům nikdy nestála za samostatné studium, o jejím životě po rozchodu s pražským spisovatelem se ví málo. Provdala se, měla dvě děti, emigrovala do Ameriky. Čtyřicet let opatrovala dopisy muže, který ji opustil. Autorka začala pátrat po Feliciných stopách v Americe v roce 2010, kdy dosud žil její syn. Ze setkání s ním a jeho rodinou vznikla kniha, která nakonec není jen o Felici, ale i o dalších lidech, kteří byli Kafkovi nějakým způsobem blízcí a jejichž osudy jsou spojené s předválečnou Evropou a jejími troskami: Greta Blochová, Ernst Weiss, Max Brod nebo Salomon Shocken. Ten poslední v knize říká: „Kdybychom jen tehdy věděli, co nám osud chystá, a jak je vzácné to, co prožíváme, více bychom si toho vážili. Co nám teď zbývá než lovit třísky z potopené lodi.“

Nový román Magdalény Platzové vypráví o idealistech z konce 19. století a o těch dnešních, kempujících v ulicích Manhattanu. Příběh se odvíjí od nezdařeného atentátu na pittsburgského podnikatele z přelomu 19. a 20. století Johna C. Kolmana. Devatenáctiletý útočník Andrej B. stráví následných čtrnáct let v nejtěžším žaláři, svého snu o svobodném člověku se ale nevzdá. Po propuštění se stane jednou z nejoriginálnějších postav amerického anarchismu. V roce 1919 jsou anarchisté ruského původu z Ameriky deportováni, Andreje a jeho životní souputnici Luisu čeká hořké zklamání v porevolučním Rusku, pak útěk do Berlína a nakonec exil ve Francii. V Evropě po první světové válce si státní aparáty přehazují nepohodlné jedince jako horké brambory, za povolení k pobytu se platí duší. Anarchista je též román o muži ve stínu ženy, o lásce jako závislosti, lásce až za hrob. O dospívání a stárnutí, o životě na Manhattanu. A také o tom, že když se někdo někoho pokusí zabít, je s ním v jistém smyslu spojen navždycky.