Jakub Řehák Pořadí knih (chronologicky)

Sbírka Distrikt borovic je pečlivě komponovanou knihou o třech rovnomocných a vzájemně propojených částech, jejichž formální rámec se pohybuje od poemy, přes žánr básní v próze až po experimentální prózu. Ve všech částech se stýká autorovo soustředěné objevování soukromé pražské „tajné geografie“, které je tentokrát promíseno rovněž se silnou osobní výpovědí. V Distriktu borovic Řehák pokračuje ve své poetice a zároveň ji rozvíjí novým rozměrem imaginativního vzteku, nesmiřitelnosti i otevřeného postoje proti dnešní době, které dosud neartikuloval.

Nehmotná vysněná žena provází básníka v jeho páté sbírce skutečností bytu i kanceláře, ulicemi jeho města, ale zejména představami a vizemi, vládne jeho nocím, je královnou jeho srdce, těla i mysli. Centrem divokého, toužebného ztajeného dění není tentokrát anonymní urbánní prostor šedých staveb, ale konkrétní poštolka Karlína, jenž v takřka eponymním básnickém cyklu, tvořícím jádro sbírky, není Karlínem, jak bychom jej snad mohli znát. Cizokrajná končina jedné městské části je kulisou nikam se neodvíjejících dějin odkázaných k zániku, v nichž se staré mísí s novým v epoše tlení. Intenzivní, smyslově syté i paradoxní obrazy v promyšlených sledech, nikoli volných asociacích, i v nové sbírce prokazují originální sílu autorova nezaměnitelného rukopisu.

Básně Vratislava Effenbergera na první pohled působí jako texty, ve kterých je s imaginací nakládáno jiným způsobem, než jak je to u surrealistického básníka obvyklé. Těžištěm jeho poetiky totiž není genitivní metafora, nýbrž básnický obraz, který se podobá tomu filmovému. Effenbergerova poezie je zvláštní, svébytná, ale také matoucí a nejednoznačná. Mnohé básně se čtou jako film plynoucí před očima, jiné v sobě mají něco jako „zaklínací“ gesto. Berme tedy jeho básně jako filmy, které si můžeme nosit po kapsách. „Kapesní filmy“, které představují alternativu k dnešním krátkým videím.

Kniha básníka Jakuba Řeháka je objemnou kritickou sumou věnovanou poezii a zahrnuje texty z let 2007–2022. Obsahuje recenze i reflexivní stati o současné české poezii, a esejisticky laděné texty věnované autorům, spjatým se surrealismem a post-surrealismem. Svazek lze vnímat jako soubor podrobných čtení básnických textů, ale zároveň i jako „manifest“ autorových tvůrčích vyznání.

Básnická sbírka Obyvatelé je zalidněna přízraky, které se pohybují po ulicích současného města. S autorem prožijeme pouliční nepokoje, drobné denní katastrofy, tajemnou invazi, noční filmové natáčení v parku, zemětřesní, lásku i mnoho dalšího. Projdeme tajným průchodem z Prahy až do New Yorku. Ve své nové knize básník Jakub Řehák podvrací obraz reality, která nás obklopuje každý den. Obyvatelé obsahují vedle kratších textů i rozsáhlejší, panoramatické poemy o několika částech. Přitažlivé je napětí mezi Řehákovou surrealistickou obrazností a zdánlivě klasičtější formální podobou básní.

Die Poesie lebt – doch die ungeheure Vielfalt der Dichter aller Sprachen, aller Länder von Albanien bis Zypern ist nahezu unbekannt. So ist es höchste Zeit für eine neue, aufregende Bestandaufnahme: Nach den legendären Vorgängern „Museum der modernen Poesie“ von Hans Magnus Enzensberger (1960) und „Atlas der neuen Poesie“ von Joachim Sartorius (1995) machen sich Jan Wagner und Federico Italiano auf eine faszinierende Reise. Die „Grand Tour“ durch die junge Lyrik Europas gibt poetischen Proviant für Jahre: Unbekanntes, Überraschendes und Unerhörtes - in Original und Übersetzung. Eine Entdeckungsreise für wache Geister.

Verše Jakuba Řeháka (1978) hovoří o světě, který známe. Jejich nejsilnější kvalitou je konkrétnost pohledu, nikdy neochabující zájem o smyslovou předmětnost věcí. Kontemplace věcí tu ale není signálem nezúčastněného diváctví, právě naopak. Řehák permanentně hledá bod dotyku s fyzickými kvalitami onoho předmětného světa, o němž vypovídá, neboť právě ony promlouvají o něčem podstatném.

V básních své druhé sbírky rozvádí Jakub Řehák (1978) poetiku prvotiny Světla mezi prkny (Fra 2008), která „zaujala novostí jazyka i vidění světa, v němž se příkladně svobodná imaginace spojuje s jedinečným osvětlením syrové, každodenní reality“ (Petr Král). V Pasti na Brigitu se smyslnost obrazů vyvinula do rozměrů nového mýtu, podmanivého a drsného. Práce, výživa, právo, sex, vědění, válka podle jednoho z nejvýznamnějších současných českých básníků.

Editoři Miloslav Topinka a Jakub Řehák přinášejí druhý svazek antologie, který se odvážně vydává na průzkum různých podob poezie. Tento soubor se ptá, co všechno může být poezií, a nabízí rozmanité formy: od pravidelných čtyřveršových strof přes široké pásma a úsporné miniatury až po texty, které na první pohled nevypadají jako básně, ale mohou jimi být. Antologie může být vnímána jako „příběh poezie“, který nenabízí mravní ponaučení, ale osobní a fyzickou zkušenost. Vydavatelský záměr vzbudil rozporuplné reakce, avšak ohlas po vydání byl téměř jednoznačně pozitivní. Kritici, jako Jan Štolba, chválili publikaci a doporučovali ji i těm, kteří obvykle poezii nečtou. První ročník připravil Karel Piorecký spolu s básníkem Karlem Šiktancem, zatímco letošní svazek reflektuje pohled dvou generací. Jakub Řehák, mladý básník a kritik, se ujal editorského vedení, zatímco Miloslav Topinka, autor známých básnických sbírek, přináší zkušenosti a hloubku, které jsou pilířem české poezie. Topinka, vystudovaný psycholog a redaktor, se také věnuje překladatelství a editorství, což obohacuje tuto antologii o cenné perspektivy.

„Běž a vyprávěj. / Nasaď oči, nos. Ukaž, že inkoust / teče z očí, že ubíhají roky.“ Těmito slovy končí Jakub Řehák svou první básnickou sbírku. Roky ubíhaly. Čas zanechal stopu na básníkových domech – hniloba, plesnivina, pavouci, rez. Z gymnazistek předposledního oddílu se staly ženy, které až magickým procesem pojmenování dosáhnou celistvosti bytí. Jinak v knize převládají – téměř surrealisticky – jednotlivé části (nahého) těla. Neživé se oživuje a živé se stává věcí. A tak se prolínají ženy a knihy – obojímu patří celá autorova láska. „Inkoust teče z očí“ „tam, kde končí pohled a začíná popis“. Pozorování a popis jsou neoddělitelné. Ačkoliv v básních dominuje léto a zima, popř. sníh, poledne a noc, tedy jednoznačnost času, čtenář si nikdy nemůže být jistý, jestli se děj (a něco se děje, i když ‚chybí‘ slovesa) odehraje ve skutečnosti nebo ve snu. Je vždycky veden dál překypující autorovou fantazií a zvuky slov.