Václav Vaněk Pořadí knih

Povídky z bělohorské doby. Porážka na Bílé hoře 8. listopadu 1620 znamenala konec českého stavovského povstání. Jako určující mezník českých dějin rezonovala bitva v paměti následujících století, ale teprve obrození a zejména druhá polovina 19. století z ní učinily významnou součást národního mýtu. Podstatnou roli při tom sehrála historická a historizující beletrie, básně, prózy a divadelní hry, ve kterých po celé půlstoletí Bílá hora představovala jedno z nejdůležitějších témat. Výbor z těchto textů, připravený ke 400. výročí bitvy, zahrnuje povídky námětově sahající od předbělohorských Čech až do doby třicetileté války a obsahuje jak opomíjené kratší prózy známých autorů (např. V. Beneš Třebízský, A. Jirásek, Z. Winter), tak pozoruhodná díla spisovatelů dnes již málo připomínaných (např. F. Dvorský, E. Herold, J. E. Vocel). Kniha je doprovázena dvěma komentáři – historickým od Jiřího Mikulce a literárněhistorickým od Petry Hesové a Václava Vaňka.

Kniha je výborem z autorových textů z posledního desetiletí, které se zabývají českou literaturou 19. a počátku 20. století. Pokouší se obhlédnout, popsat a klasifikovat některé oblasti, jež dosud zůstávaly stranou pozornosti literární historie nebo jež byly v minulosti z různých příčin marginalizovány (např. obrozenská historická povídka, humoristická produkce okolo roku 1848, fantazijní a fantastická próza z přelomu 19. a 20. století, beletristické reflexe první světové války). V dalším typu studií se komparativním způsobem věnuje textům, které spojuje příbuznost žánrová (venkovská próza, epistolární satira) nebo blízkost tematická (motiv snu v obrozenské próze, literární obraz revolučních událostí roku 1848 apod.). Konečně v největším přiblížení se interpretačně soustřeďuje pouze k jedinému autorovi (rané povídky Jana Nerudy, epika Jaroslava Vrchlického) nebo ke konkrétnímu celku (časopis Obrazy života). Rámec souboru, odkazujícího ve třech oddílech (Společnost – Prostor – Čas) k proměnlivosti, situovanosti a relativnosti české kultury, přesahuje úvodní studie, která z textologické perspektivy analyzuje beletristickou pozůstalost Karla Havlíčka a upozorňuje na historickou podmíněnost a účelovost její prezentace a recepce.

U příležitosti 110. výročí narození prozaika Egona Hostovského (23. 4. 1908, Hronov - 7. 5. 1973, Montclair, New Jersey, USA) uspořádal 20. dubna 2018 Ústav české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze konferenci věnovanou jeho dílu. Předložená kolektivní monografie je komponovaným výstupem z tohoto mezinárodního odborného setkání. Texty obsažené v knize jsou rozvrženy do tří oddílů. V prvním z nich, nazvaném Dílo Egona Hostovského. O ctihodném povolání kouzla zbaveném, jsou zastoupeny tři texty, které rozvíjejí několik klíčových témat a otázek, jež byly editory vytyčeny jako výchozí pro jednání konference. Druhý oddíl s titulem Šestkrát v hlavní úloze. Poetika díla Egona Hostovského v letech první Československé republiky a prvního exilu (1923-1948) zahrnuje šest kapitol, které se různorodým způsobem dotýkají rozličných aspektů poetiky Hostovského děl v prvních dvou desetiletích jeho umělecké tvorby. Třetí oddíl s názvem Nezvěstný? Tvorba a recepce díla Egona Hostovského v období druhého exilu (1948-1973) se zaměřuje na otázky poválečné Hostovského tvorby a její odborné a kritické recepce.

První část knihy se zabývá výživou rostlin, významem jednotlivých živin, jejich vlivem na výši a kvalitu produkce. Druhá část pojednává o hnojivech, jejich vlastnostech a použití.

Antonín Sova patří k předním básníkům období modernismu přelomu devatenáctého a dvacátého století. Na rozdíl od Březiny se však nedočkal souborného kritického vydání, poslední pokus o jeho sebrané spisy z let 1959—1962 ztroskotal po dvou svazcích prózy a dvou svazcích poezie. Česká knižnice tuto mezeru alespoň zčásti zaplňuje vydáním pětice vrcholných autorových básnických knih. Jejich básně klenou oblouk od realismu a impresionismu k symbolismu; tematicky sahají od přírodní lyriky k reflexím, vizím, poezii sociálních protestů a hořké intimní lyrice. Text připravil Václav Vaněk, který je rovněž autorem komentáře, jenž zachycuje vývoj Sovovy poetiky v dobovém kontextu a proměny hodnocení básníkova díla v kritické i odborné reflexi.

Publikace Výživa zahradních rostlin poskytuje ucelený soubor současných poznatků z výživy rostlin. Je určena odborné i laické veřejnosti se zájmem o tuto problematiku. Autoři popisují obecné vztahy a úlohu výživy rostlin v komplexu faktorů ovlivňujících produkci a kvalitu zahradních rostlin. Vysvětlují význam živin pro rostliny, princip jejich příjmu a úlohu rhizosféry. Rozsáhlým fotografickým materiálem dokumentují příznaky nedostatku či nadbytku živin u zahradních rostlin. Další část publikace je zaměřena na problematiku půd, zemin a substrátů užívaných v zahradnictví, na jejich vlastnosti i význam pro výživu rostlin. Autoři dále vysvětlují možnosti pěstování rostlin v hydroponii. Zabývají se i závlahovou vodou. Podrobně je vysvětleno použití hnojiv (organickým i minerálním) v zahradnictví i popsány postupy při stanovení dávek hnojení. Zvláštní pozornost je zaměřena na komposty, jejich složení, výrobu i vlastnosti. Závěr publikace shrnuje nároky jednotlivých zahradních rostlin na stanoviště, živiny a hnojení. Publikace obsahuje řadu tabulek, grafů a schémat, které významně doplňují text.

Když se na počátku 19. století rodila novodobá česká společnost, nutně si musela klást i otázky o smyslu své existence, o svém původu a o cílech, k nimž směřuje. V situaci, v níž se nacházela, bez opory tradičních autorit, bez filozofů a myslitelů, nalézala odpovědi mimo jiné v beletristických textech svých spisovatelů. Trojice romantických novel, zahrnutých do tohoto svazku, hledá zdroje národní identity v dávné minulosti, v mytických osobnostech a činech, které rozhodovaly o podobě českého světa. Josef Linda vyhrotil v Záři nad pohanstvem střet Boleslava a Václava jako zápas mezi tradiční, pohanskou a moderní, křesťanskou orientací společnosti. Karel Sabina v Čechovi zobrazil formování národního vědomí na cestě mezi starou východní vlastí a novým domovem v Čechách. A Josef Jiří Kolár se ve fantastické vizi své Libuše v Americe pokusil oživit zestárlý národ jeho přenesením ještě dál na západ, do travnatých planin Nového světa. Erbovní postavy národní minulosti, svatý Václav, Čech a Libuše, tu tedy nejsou jen vzory – stávají se spíše protagonisty stálého boje mezi starým a novým, hrdiny věčného tázání a snahy o definici národa v proměňujícím se světě.

V tomto svazku Česká knižnice nabízí dva už dávno klasické povídkové soubory Jana Nerudy (1834–1891). Jestliže v raných Arabeskách (1864) jsou v popředí psychologické a sociální portréty postav vyděděnců, jimiž maloměstská společnost opovrhuje, zobrazených s pochopením a soucitem, v pozdějších Povídkách malostranských (1878) se střídají polohy komické, idylické a tragické a autor ke čtenáři promlouvá jako zapisovatel a ironický nebo satirický komentátor osudů obyvatel této pražské čtvrti, proslavené také díky jeho přesvědčivému vypravěčskému mistrovství. Nerudovy povídky patří po právu k nejčtenějším a nejvydávanějším dílům české literatury vůbec. Přítomná edice vychází tentokrát z prvního vydání obou knih. Svazek textologicky připravil Václav Vaněk, autorkou literárněhistorického komentáře je Marie Mravcová.

V minulém století nebyli jedinými prozaiky Erben, Mácha či Němcová. Výbor povídek Mrtví tanečníci, který navazuje na podobně koncipovanou antologii poezie Rozkošný hrob (2009), představuje nejen autory známější (Klicpera, Sabi-na), ale i pozapomenuté (Gallaš, Vocel) či zcela opomíjené (Ludvík, Stroupežnická). Zastřešující tematická studie i podrobné medailonky o jednotlivých autorech seznamují čtenáře s počátky české prózy, v níž se od ranného národního obrození rozvíjí motivy viny, trestu a konfliktu jedince se společností. Většina povídek vychází knižně poprvé.