Záviš Kalandra

Záviš Kalandra byl český historik, publicista, divadelní a filmový kritik, estetik, překladatel, představitel umírněného komunismu, jedna z obětí komunistických procesů v 50. letech 20. století.

Záviš Kalandra byl synem lékaře Břetislava Kalandry, spolupracovníka T. G. Masaryka a F. Krejčího. Po studiu na klasickém gymnáziu ve Valašském Meziříčí studoval starořeckou filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studia sice dokončil, ale titulu doktora filozofie nikdy nedosáhl. Ve studiu filozofie pak Záviš Kalandra pokračoval v letech 1928 a 1930 v Berlíně.

Během vysokoškolských studií vstoupil v roce 1923 Záviš Kalanda do komunistické strany. Byl politicky aktivní, zejména v Komunistické studentské frakci (tzv. Kostufra), kterou spolu s I. Sekaninou v letech 1926 – 27 vedl.

Od druhé poloviny 20. let se Záviš Kalandra věnoval žurnalistické a politické činnosti v levicovém komunistickém hnutí. Jako literát debutoval v roce 1926 v časopise Avantgarda.

Od roku 1927 působil Záviš Kalandra jako komunistický novinář. Od roku 1929 publikoval v Rudém večerníku a Dělnické rovnosti. Později spolu s Juliem Fučíkem a K. Konrádem působil v redakcích Rudého práva a Tvorby.

V polovině 30. let začal Záviš Kalandra spolupracovat se Surrealistickou skupinou, kterou založil jeho přítel Vítězslav Nezval. Přispívá do sborníku Surrealismus v diskusi. Ve své studii Princip slasti a princip reality v umění se zabývá úlohou feudalismu v surrealismu.

Ve 30. letech patřil Kalandra ke skupině levicových intelektuálů, kteří kritizovali moskevské stalinské procesy. Do této skupiny patřili i J. Weil, K. Teute a E. F. Burian. Za svoji kritiku je Záviš Kalandra označen za trockistu a vyloučen s řadou dalších z Komunistické strany Československa. Kalandrovy názory pak vyvolávají bouřlivé reakce ortodoxních komunistů Julia Fučíka, L. Štolla, Zdeňka Nejedlého a dalších, kteří na něho nevybíravě útočili.

Po vyloučení z KSČ a odešel Kalandra z komunistického tisku. Začal pracovat v redakci časopisu Světozor, později nastoupil do Mazáčova nakladatelství, kde pracoval jako redaktor Encyklopedie aktualit. Zároveň se Kalandra nadále věnoval žurnalistice - kromě publikování v mnoha periodikách. V roce 1937 vydal list komunistické opozice Proletář.

Po okupaci Československa nacistickým Německem byl Záviš Kalandra v listopadu 1939 jako bývalý komunista zatčen gestapem. Při domovní prohlídce mu byl zabaven rukopis jeho ústředního historického díla České pohanství. Toto dílo pak Kalandra znovu přepsal po skončení druhé světové války. Bylo vydáno v roce 1947, ještě před komunistickým převratem.

Celou 2. světovou válku prožil Záviš Kalandra v nacistických koncentračních táborem v Sachsenhausenu a Ravensbrücku. Zde se v nemocničním bloku setkává mimo jiné se svojí známou, českou novinářkou M. Jesenskou.

Po skončení války se Kalandra v roce 1945 vrátil do Prahy . Začíná věnovat vědecké a publicistické práci, píše např. pro národně socialistický odborářský časopis Slovo pracujících, přispívá několika úvodníky i do renomovaných amerických deníků, např. do New York Times. Politickou činností se Kalandra v této době nezabýval a zabývat ani nechtěl.

V roce 1949 Kalandrovi nabídl jeho přítele L. Novomeský místo ve Slovenské akademii věd. V listopadu téhož roku byl Záviš Kalandra zatčen a v inscenovaném procesu s dr. M. Horákovou a dalšími odsouzen 9. června roku 1950 k trestu smrt., Tento trest byl 27. června 1950 vykonán, přestože se proti procesu zvedá v západní Evropě bouře odporu. V čele odporu stáli Kalandrův přítel, francouzský básník A. Breton a spisovatel, pozdější laureát Nobelovy ceny za literaturu, Albert Camus.

V roce 1968 byl rozsudek, na jehož základě byl Kalandra popraven, zrušen, avšak plně rehabilitován byl Záviš Kalandra až v roce 1990.