Věra Vostřelová Knihy

Cizí Dům? / Ein Fremdes Haus: Během 19. Století V Procesu Rozvoje Občanské A Národní Společnosti Češi A Němci Stanuli Na Opačných Stranách Barikády. Každý Národ Se Snažil O Definování A Obhájení Své Vlastní Identity. Zatímco Češi Získávali Stále Významnější Postavení, Bojovali Němci O Uchování Svých Pozic. Architektura Je Jedním Z Nejmarkantnějších Svědk°u Jejich Snah, A Zvláště Stavby úzce Spojené S Národní Myšlenkou: Spolkové Německé Domy, Německá Divadla, Radnice Německých Měst, Turnerské Tělocvičny, Luteránské Nebo Starokatolické Kostely. Kniha Tedy čtenáře Seznámí Nejen S Tvorbou českoněmeckých Architekt°u, Ale Také Přiblíží Charakter Architektury Měst V Někdejší Německé Jazykové Oblasti. Jejím Hlavním Cílem Je Hledat Odpověď Na Otázku, Jak Se Architektura českých Němc°u Podílela Na Formování Jejich Národního Uvědomění, A Sice V Neklidném Období Od Revoluce Roku 1848 Nazývané Jarem Národ°u Až Do Otevření Jubilejní Zemské Výstavy Roku 1891, Na Které Se Již Prezentoval Pouze Jeden Ze Zemských Národ°u: Češi. Zatímco V Padesátých Letech 19. Století Ještě Nebylo D°uležité, Zda Projekt českého Národního Divadla Vytvoří Architekt Německé Národnosti, Koncem Století Tu Proti Sobě Stojí Dva Znesvářené Tábory. Nakolik Však Byla česká A Německá Architektura Skutečně Vzájemně Cizí? Publikace Vychází V česko-německé Jazykové Mutaci

Kolem roku 1900 se v Čechách prosazuje moderna, zatímco proces české národní emancipace vrcholí a české umění se otevírá západnímu světu. Němečtí umělci v Čechách začínají teprve uvědomovat svou identitu a soutěží s českými kolegy o zařazení do mezinárodního rozvoje moderny, přičemž si zároveň uvědomují důležitost vlastní svébytnosti a kulturní tradice. Jak se tyto zdánlivě neslučitelné intence projevily v architektuře? Dnes bývá architektura českých Němců považována za méně moderní, což může být zkreslené naší tendencí hodnotit české umění především podle modernosti, zatímco u českých Němců se zaměřujeme na nacionalismus a tradicionalismus. Cílem knihy není posoudit modernost českoněmeckých architektů, ale představit jejich práci jako součást evropského diskurzu. Tradicionalismus nemusí být spojen s nacionalismem, ale může vycházet z touhy po předindustriální jednoduchosti a přirozenosti. Architektura přelomu 19. a 20. století měla dvojí tvář: obracela se ke kořenům a sledovala potřeby nové doby. Kapitoly se věnují vztahu moderního a tradičního v architektuře a problematice německého umění v Čechách, přičemž se zaměřují na klíčové osobnosti českoněmecké architektury. Publikaci doprovází historické fotografie a archivní materiály.

Bavorský architekt Bernhard Grueber byl roku 1844 povolán do Prahy, aby se ujal školy architektury na Akademii výtvarných umění a pozvedl stavební produkci v Čechách na uměleckou úroveň. Získával přední zemské a šlechtické zakázky, ovšem s narůstajícím českým národním uvědoměním postupně ztrácel své výsadní postavení a stával se nevítaným cizincem. Nakonec byl nucen se vrátit do své rodné vlasti. Během bezmála třiceti let svého působení v Čechách realizoval řadu originálních projektů, citlivě obnovil významné středověké památky a zpracoval vůbec první rozsáhlou syntézu dějin středověkého umění této země. Český dějepis umění přijal zavrženého architekta teprve v nedávné době. Publikace tak představuje první ucelené zpracování jeho díla. Seznamuje čtenáře s různými stránkami jeho rozmanité tvorby v širokých dobových souvislostech a sleduje ideová východiska jeho dynamického pojetí architektury, nahlížené metaforicky jako „zkamenělá hudba“. Kniha zaujme nejen historiky umění, ale i ostatní milovníky architektury včetně praktikujících architektů. Je výsledkem dlouholetého studia archivních pramenů v Čechách i Bavorsku. Nedílnou součástí publikace je bohatý obrazový materiál sestávající z historických fotografií staveb a originální projektové dokumentace.