Ljudmila Evgen'evna Ulickaja Knihy

Nadaný a ambiciózní lékař Pavel Alexejevič Kukockij se snaží prosadit znovuzavedení práva na potrat, o něž sovětské ženy přišly Stalinovým nařízením z roku 1936. Tento boj za vnitřní svobodu člověka a možnost vlastní volby však překazí jeho slibně zahájenou kariéru. A otřese se také jeho idylický rodinný život, když do něj vpadne sirotek po sousedce, jež zemřela právě při nelegálním potratu. Kukockého případ je typický pro Sovětský svaz 40. a 50. let, kdy se soukromí ocitlo ve vleku nelidské epochy. Ljudmila Ulická rozehrává svůj román na pozadí krátké poválečné euforie, stalinských kampaní proti genetice a kosmopolitismu, Stalinovy smrti a následného dočasného tání. Čtenáře provází tehdejší Moskvou, Petrohradem, ale i rozvalinami starověké civilizace na černomořském pobřeží. Ptá se přitom na sílu rodinné tradice, schopnost lidské paměti, na hranice mezi zdravím a nemocí či životem a smrtí. V roce 2001 získala autorka za Případ Kukockij prestižní ocenění Ruský Booker.

«Медея и ее дети» Людмилы Улицкой – один из самых интересных опытов построения нового «семейного романа». Здесь сошлось всё: и непревзойденное умение автора рассказывать истории частного человека, и свободное владение мифологическими пластами, и актуальность, и даже идейность. Главная героиня – бездетная Медея Синопли, тезка античной Медеи, – тоже своего рода божество для всей большой разветвленной семьи. Только она не убивает, а собирает, соединяет, склеивает своей кровью хрупкие внутрисемейные связи.

Ve stejném roce, kdy umírá J. V. Stalin, se ve škole setkávají tři přátelé, jejichž osudy se propletou do jednoho dlouhého a složitého příběhu. Učitel Viktor Julijevič Šengeli se je snaží nadchnout pro ruskou literaturu, a právě prostřednictvím této postavy se autorka snaží přiblížit a snad i nově interpretovat ty nejlepší tradice ruského písemnictví – od Puškina a Gercena přes Dostojevského k Mandelštamovi, Achmatovové, Solženicynovi a Brodskému. Zároveň ale tři mladí hrdinové začínají chápat pravou podstatu sovětského režimu, v jehož spravedlnost a správnost na počátku věří, a postupně se z nich stávají společenští vyděděnci.

Spisovatelka Ljudmila Ulická poodhaluje čtenáři vnitřní svět ruských žen, svět na první pohled zbavený jakékoli vnější logiky. Leitmotivem a také hybatelem veškerého dění je lež – nezištná, vyslovená s touhou po lepším životě, který nezbývá než si vymyslet. Hlavní hrdinka Žeňa je konfrontována s nejrůznějšími fantaziemi svých přítelkyň, příbuzných a známých, nad nimiž jen tiše žasne. Irene lže o smrti svých dětí, Naďa si vymýšlí staršího bratra a třináctiletá Lála milostný poměr s dospělým mužem, Anna Veniaminovna oklame naivní školačku Mášu, když se vydává za básnířku. Ljudmila Ulická se znovu představuje jako vynikající pozorovatelka všednodennosti, jíž nechybí jemný smysl pro detail a obšírné souvislosti. Čtenář prostřednictvím těchto smyšlených i pravdivých příběhů proniká nejen do bizarního a dnes již zaniklého světa obyvatelek Moskvy a letních hostí Krymu, ale i do jejich nitra, k jejich slabostem.