Anna Bolavá, vlastním jménem Bohumila Adamová (* 1981 Strakonice), je česká spisovatelka a básnířka. Je absolventkou Gymnázia Vodňany. Následně vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, a po studiu získala zaměstnání lexikografické excerptorky v Ústavu pro jazyk český a nyní[kdy?] vykonává funkci stomické poradkyně, jazykové korektorky a recenzentky. Publikuje pod pseudonymy v různých literárních časopisech. Žije s manželem, který je odborníkem na Boženu Němcovou a Karla Havlíčka Borovského. Ve volném čase se zabývá pěstováním řepy, sběrem léčivých bylin, ale také chytáním ryb a focením zemědělských strojů. Psaní se začala věnovat již ve dvanácti letech.
Básnická sbírka čtyřiceti básní členěná do 4 částí podle ročních období. Poezie není podle Anny Bolavé nic nedostupného či obtížného. Je součástí našeho okolí: předmětů, míst, událostí i lidí. Nejde o nic jiného, než si všimnout příběhu či gesta a domluvit se se slovy.
Příběh osamělé, nemocné ženy, která většinu života zasvětila sběru, sušení a odevzdávání léčivých rostlin, má od počátku nádech apokalypsy. Děj se posouvá kupředu pomocí detailně propracovaného „plánu sběru“. Konstantou je pak úterý, výkupní den, kdy hrdinka nedočkavě navštěvuje výkupnu. I přes pomalé, zdánlivě nevzrušené tempo probublává pod hladinou podivný neklid. Rafinovaný styl nás kapitolu po kapitole vtahuje hlouběji: hlouběji do staré půdy, hlouběji do prokletí sběru bylin.
V době prvních mrazů na konci listopadu je v močálech na kraji města nalezeno mrtvé tělo manželky lékaře Marka Diviše. Mezi obyvateli se začíná roztáčet kolotoč úvah, spekulací a pomluv. Osudy postav se kříží a praskají jako dráty elektrického vedení stožárů v polích za městem. Román Ke dnu volně navazuje na úspěšnou prvotinu Do tmy, za niž autorka obdržela roku 2016 Magnesii Literu za prózu.
Vánoce jsou tradičně nazývány svátky klidu a míru, pro hrdiny povídek devíti soudobých českých autorů je to ovšem spíše období plné nejistot, pochyb a často také tíživé samoty. Ale kdy jindy věřit ve šťastné konce než právě o Vánocích? Obsahuje povídky autorů: Alena Mornštajnová, Petra Soukupová, Petra Dvořáková, Alice Nellis, Anna Bolavá, Marek Epstein, Petr Stančík, Ondřej Neff a Irena Hejdová.
V příběhu malého Vítka Kříže a jeho bratra Jáchyma se ocitáme na Běstvinách, na místě jako stvořeném pro prastarou legendu, ve které se na konci zámecké zahrady hýbe obrovský kompost. Hluboko pod zemí prý žije červ, kterého je třeba krmit – radostí, strachem, výčitkami svědomí a jednou za čas i něčím živým. Až dědeček odejde, jeden z vnuků bude muset nastoupit na jeho místo a o Běstviny se postarat. Aby se legenda nepřetrhla, bude muset zabít... Co když se však postavy vzepřou vlastnímu vypravěči a odmítnou být součástí jeho hry? A jak vůbec vyzrát na jeho vševědoucnost, která se prohání mezi stromy v podobě větru a ješitně mrská ocasem? Děti běstvinského příběhu jsou dnes dospělé a vracejí se do zahrad odvyprávět poslední kapitoly po svém.
Tomáš chce dopřát svým dětem a vnoučatům stejně bílé Vánoce, jako bývaly za jeho dětství, a je kvůli tomu schopen čehokoli. Terezka si nepřeje pod stromeček nic než jezdecký kurz, Julinka ještě věří na Ježíška, ale má už své pochybnosti. Zahraniční kancléř touží střelit si medvěda, Horáček už zase krade stromeček v lese. Tajemný muž jde k zamrzlé řece chytit rybu ke štědrovečerní večeři, paní Hrdličková zve na Štědrý večer jako každý rok muže bez domova k sobě domů, ale má jednu podmínku... Dvanáct populárních českých autorů a autorek napsalo vánoční povídky, které voní jehličím a cukrovím, jejichž hrdinové, jak se o Vánocích patří, plní sny sobě i svým nejbližším, a tak Ježíšek možná přinese brusle s kožíškem, štěňátko nebo duchovní prožitek. Jsou přece Vánoce a to je čas zázraků.
Vilu na břehu řečovické řeky navštěvuje neznámý host. Přichází starou studnou a nepatří do suchozemského světa. Také Hanu Strnadovou přitahuje spíše svět pod hladinou než mezilidské vztahy ve městě. Nešťastně zamilovaný Jarda Vávra pozve na návštěvu Haninu bývalou psycholožku Radku Borskou, aby mu poradila s řešením komplikovaného vztahu. Doktorčino počáteční nadšení je vystřídáno rozčarováním a nutnou sebeobranou. Na pilu rodiny Vávrových chodí anonymní dopisy a dny začínají chutnat jako zkažená ryba. Řeka si žije vlastním životem, po dlouhém suchu se hladina nečekaně zvedá a vrací obyvatelům to, co do ní během zimy nerozvážně naházeli.
Představte si, že vaše kůže je křehká jako motýlí křídla. I šev na oblečení vás poraní. Občas nemůžete polknout, jícnem nic neprojde. Jaké to je, žít s takovou křehkostí, by vám pověděla Olga Joklová, která takzvanou nemocí motýlích křídel trpěla. Bohužel už to osobně udělat nemůže. Olga strávila většinu svého života tím, že upřímně o svém onemocnění mluvila a snažila se tak pomoci všem, kteří se s ním narodili, a otevřít oči těm, kteří nemají o podobné bolesti tušení. Olga si své myšlenky a postřehy zapisovala do nejrůznějších deníků a sešitů. Na její záznamy nyní vlastními povídkami navazují Petr Borkovec, Marek Šindelka, Lucie Faulerová, Jakub König, Jonáš Zbořil, Anna Bolavá a A. Gravensteen. Ilustracemi je doprovodil Lukáš Musil.
