Lubomír Valenta

Po maturitě na Slovanském gymnáziu v Olomouci (1949) studoval filozofii a češtinu na FF UP; doktorát z filozofie získal v r. 1953. V l. 1953–90 učil na střední škole v Bruntálu. Od r. 1990 působí na katedře filozofie FF UP; v r. 1992 se habilitoval pro dějiny novověké filozofie. Badatelsky se zaměřuje na dějiny filozofie a na epistemologii. Ve studiích o Bolzanově logice a filozofii se zabývá místem Bolzanova Vědosloví v dějinách moderní logiky, interpretací základních Bolzanových pojmů (naznačuje souvislost jeho pojmů „představa o sobě“ a „věta o sobě“ i se současným konceptem možných světů) a epistemologickými důsledky Bolzanových sémantických pojmů (Bolzanovu epistemologii charakterizuje jako triadickou, na rozdíl od dyadické epistemologie novověké) a ukazuje přednosti Bolzanovy koncepce před koncepcí Kantovou. Ve studiích o J. L. Fischerovi se zabývá vztahem Fischerovy filozofie k současnému filozofickému diskurzu, a to především s ohledem na strukturalistickou koncepci J. L. Fischera a na jeho diskuzi krize evropské civilizace. Fischerovu filozofii nevidí jen jako historický jev, ale i jako inspiraci pro současné úvahy poststrukturalistické a postmoderní. Ukazuje také Fischerovo osobité postavení v české filozofii a v souvislosti s tím i vztah mezi Masarykovým a Fischerovým myšlením, jež chápe jako dva rozdílné typy. Ve studiích z epistemologie se věnuje některým otázkám současné teorie poznání. Zde je možné vysledovat pokusy navázat na některé myšlenky analytické filozofie, modifikované strukturalistickými koncepcemi jeho učitele J. L. Fischera. Poznání interpretuje jako „tvorbu sémantického modelu“ a z tohoto hlediska ho zajímají otázky vztahu modelu, symbolu a poznání. Ty se pak pokouší začlenit do širší diskuze o moderní racionalitě. Ve studii Epistemologické paradoxy a problém racionality obhajuje pragmaticko-diskurzívní pojetí racionality, jež má být pro epistemologii adekvátnějším konceptem než koncept pravdy: poměr mezi pravdou a racionalitou je analogický poměru mezi povrchovou a hloubkovou strukturou věty.