Cristina Campo Knihy

Poutavé vyprávění ruského pravoslavného poutníka z 19. století o tom, jak hledal nepřetržitou modlitbu Srdce, ke které nás vybízí Nový zákon. Našel ji v opakování Ježíšovy modlitby, která ho nejednou zachránila na jeho cestách. Podivuhodné příběhy a události, se kterými se poutník na své cestě po Rusku setkal, se v jeho vyprávění prolínají s hlubokými poučeními o duchovní cestě k Bohu. Z celé knihy neustále promlouvá přirozená a laskavá moudrost člověka opravdově hledajícího Boha. Pro čtenáře, který hledá individuální, vnitřní stezku k Bohu, je vyprávění dobrou praktickou učebnicí zejména tehdy, je-li křesťanského založení.

Leuchtkraft der Prosa Das Buch enthält Schriften aus mehreren Zeiträumen, darunter zweifellos einige aus meiner Jugend. Dennoch scheint mir das Buch immer wieder die gleichen Aussagen zu wiederholen, mit unterschiedlichen Vorzeichen und Farben. Es ist oder wäre gern ein kleiner Ablenkunggsversuch vom Spiel der Kräfte, "ein Bekenntnis des Unglaubens an die Allmacht des Sichtbaren". Aus diesem Grund habe ich nicht einmal die Wiederholungen getilgt. In einem von unseren alten Meistern bemalten Zimmer wiesen die verschiedenen Figuren auf den einzelnen Wänden üblicherweise mit gleicher Geste auf einen Mittelpunkt, auf einen einzigen abwesenden oder gegenwärtigen Gast.

Nella nota biografica che accompagnava un suo libro, Cristina Campo diceva di se stessa: «Ha scritto poco e le piacerebbe avere scritto meno». Quel poco è quasi tutto raccolto in questo libro e imporrà una constatazione a ogni lettore percettivo: queste pagine appartengono a quanto di più bello si sia mostrato in prosa italiana negli ultimi cinquant’anni. Cristina Campo era un’ imperdonabile , nel senso che la parola ha nel saggio che dà il titolo a questo libro: come Marianne Moore, come Hofmannsthal, come Benn, come la Weil, aveva la «passione della perfezione». Non altrimenti avrebbe potuto scrivere le pagine che qui si leggono su Chopin o sulla fiaba, sulle Mille e una notte o sul linguaggio. «Saluto una sapienza oggi fra le più strane» ha scritto Ceronetti, una volta, della Campo. Forse è venuto il tempo perché i lettori si accorgano che in Italia, in mezzo a tanti promotori delle proprie mediocrità, è vissuta anche questa «trappista della perfezione».