Margarita Karapanou
19. červenec 1946 – 2. prosinec 2008
Margarita Karapanou byla řecká romanopiscí, která proslula svými pronikavými vhledy do lidské psychiky. Její díla se často zabývají složitostí vztahů a hledáním identity v moderním světě. Karapanou charakteristicky využívá živý jazyk a silné obrazy k vytvoření nezapomenutelných literárních zážitků. Její schopnost zkoumat hlubiny lidské zkušenosti z ní činí významnou postavu v řecké literatuře.
Margarita Karapanu (řecky Μαργαρίτα Καραπάνου, do češtiny často nesprávně přepisována dle anglické transkripce jako Karapanou) se narodila v Athénách v roce 1946. Byla dcerou řecké prozaičky a dramatičky Margarity Lyberaki (1919-2001). Společně s matkou Karapanu od třinácti let žila mezi Athénami, Paříží a řeckým ostrovem Hydra, v okruhu řeckých i světových umělců a intelektuálů, matčiných přátel.
V Paříži vystudovala filozofii a film a zahájila zde svou spisovatelskou dráhu. Po návratu do Řecka pracovala jako vychovatelka ve školce, vdala se, ale její manželství nemělo dlouhého trvání. Celý její život byl poznamenaný bojem s těžkou psychickou nemocí. Stejně jako její matka patří k předním řeckým prozaičkám, které, každá ve své době, bořily tabu a zavedené literární normy.
Její knihy Kassandra a vlk (1976), Náměsíčník (1985), Rien ne va plus (1991) a Ano (1999) vyšly v překladech v USA, Francii, Švédsku a mnoha jiných zemích. V roce 1988 Francie ocenila román Náměsíčník svou Prix national du meilleur livre étranger - národní cenu pro nejlepší cizojazyčnou knihu. Další knihy: Lee a Lou (2003), Máma (2004) a Život je divoce nepravděpodobný (2008).
Margarita Karapanu zemřela roku 2008 v athénské nemocnici na plicní komplikace. Ke konci života žila v ústraní, v okruhu nejbližších přátel. Patřila k nim i psycholožka a univerzitní profesorka Fotini Tsalikoglu, se kterou vydala dva roky před smrtí knihu Co kdyby? (2006). V této veřejné zpovědi autorka popisuje svůj zápas s maniodepresí: odhodlala se k ní proto, aby pomohla těm, kteří prošli nebo prochází podobným očistcem. Pro ni samotnou se stala záchranou literatura, četba i vlastní psaní, a můžeme ji tak zařadit vedle spisovatelek jako Virginie Woolfová nebo Sylvie Plathová, pro které jsou těžké zkušenosti s touto nemocí a jejich literární tvorba nerozlučně propojené.