Dnes se běžně uznává, že existují dva typy morálky: buď obětovat ostatní sobě, což je považováno za zlo, nebo obětovat sebe ostatním, což je považováno za dobro. Randová v tomto souboru článků představuje „nové pojetí egoismu“ založené na rozumu, které vylučuje jakékoli formy obětování. Sobectví není synonymem pro „dělat, co se člověku zlíbí“. Morální principy vycházejí z reality a lidské přirozenosti jako rozumových bytostí, které musí myslet a jednat, aby žily a dosáhly štěstí. Morálka identifikuje jednání podporující lidský život, jako jsou ctnosti produktivity, nezávislého myšlení, integrity, poctivosti, spravedlnosti a hrdosti, všechny vycházející z racionality. Racionální sobectví nevylučuje soukromou dobrovolnou charitu, která by mohla fungovat v mnohem větším měřítku bez státního zdanění. Lidé by rozhodovali o tom, kdo si charitu zaslouží, a ti, kdo ji potřebují, by byli dostatečně podporováni. Nicméně charita není měřítkem ušlechtilosti; morálka má lidem poskytnout návod, jak žít, nikoli jak pomáhat ostatním. Jak Randová ukazuje, pojmový chaos se netýká jen morálky, ale i spravedlnosti, individualismu, práva a kapitalismu. Zmatek vzniká především na úrovni abstraktních pojmů, přičemž sobectví je klíčovým pojmem, který je třeba uvést na pravou míru, aby se změnilo myšlení o morálce a hodnotách dobra a zla.
