Mladý australský autor sepsal silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující.
Psychologický román italské autorky je retrospektivním příběhem podivně odcizeného vztahu otce a dcery, který krystalizuje během prázdninové cesty na výletní lodi.
Dospělá žena po třiceti letech vzpomíná na jediný čas, kdy byla ve společnosti otce, s nímž se po rozvodu rodičů stýkala jen formálně a zřídka. Bylo to na čtrnáctidenní výletní plavbě z Benátek do Řecka. Starý a nemocný muž dospívající dceru vzal na prázdninový výlet pořádaný členy jeho spolku, a osamělá dívka mezi dospělými na palubě měla poprvé možnost zamyslet se nad tím, kdo je vlastně její otec, jaká byla rodina, z níž pochází. Touto cestou vstupuje hrdinka do světa dospělých a přijímá stoicky svou samotu i vizi budoucího života. Mezi otcem a dívkou nedojde během cesty k žádnému sblížení a otec krátce nato umírá, ale žena, která se z dívky stala, odtažitost a zdrženlivou rezignaci, kterou jí otec svou nenápadnou existencí odkázal, v sobě chová jako poznání i životní postoj. Román je psaný velice civilně a úsporně, veškeré výrazové prostředky však umocňují vyjádření dokonalé atmosféry odcizení, izolace a neúprosného plynutí času mezi životem a smrtí. Román získal prestižní cenu Premio Viareggio v roce 2002.
Set in postwar Switzerland, Fleur Jaeggy’s eerily beautiful novel begins simply and innocently enough: "At fourteen I was a boarder in a school in the Appenzell." But there is nothing truly simple or innocent here. With the off-handed knowingness of a remorseless young Eve, the narrator describes life as a captive of the school and her designs to win the affections of the apparently perfect new girl, Fréderique. As she broods over her schemes as well as on the nature of control and madness, the novel gathers a suspended, unsettling energy. Now translated into six languages, I beati anni del castigo in its Italian original won the 1990 Premio Bagutta and the 1990 Premio Speciale Rapallo. In Tim Parks’ consummate translation (with its "spare, haunting quality of a prose poem"), Sweet Days of Discipline was selected as one of the London Times Literary Supplement ’s Notable Books of 1992: "In a period when novels are generally overblown and scarcely portable, it is good to be able to recommend [one that is] miraculously short and beautifully written."