Goran Vojnović Knihy

Strom, dům, lidé uvnitř: dojemná rodinná sága o ztrátě domova a novém začátku. Uplynulo více než půl století, co Jadranův dědeček přišel do Istrie a založil tam rodinu. Nyní je mrtvý a Jadranův otec rodinu opustil po vypuknutí bosenské války. Návštěva domu dědečka zahajuje mladého muže na cestě za vlastní identitou a nevyhnutelně ho zavádí do zmatků na Balkáně. Rozpad státu a jeho nové hranice také přetrhaly rodinné vazby. Jedině fíkovník v zahradě jeho dědečka se zdá, že všechny bouře přežil bez úhony.

Autorova prvotina, za kterou ihned získal prestižní cenu Prešernova fondu a cenu Kresnik deníku Delo. Děj se odehrává v lublaňské čtvrti Fužine (Fužiny) a popisuje tématiku "čefurů", tedy přistěhovalců ze zemí bývalé Jugoslávie ve Slovinsku. Na motivy románu vznikla i úspěšná divadelní hra.

Mladík Vladan se spolu se čtenářem vydává na cestu bývalou Jugoslávií v období těsně před jejím rozpadem i léta po něm. Vezme ho s sebou do rošťácky šťastného dětství na pobřeží Jadranu, projde mlhou úzkostného sledování politických projevů, odůvodňujících vypalování vesnic ve Slavonii, do útočiště panelákového bytu ve Slovinsku, aby po letech vyrazil na putování Chorvatskem, Bosnou a Srbskem zjistit, co se to tady vlastně se všemi stalo. Vypravěčovy reflexe poodhalují mentalitu zdejších lidí, kořeny rozpadu soužití tak blízkých národů a v důsledku neodvratný rozpad jeho vlastní rodiny i světa, v němž žil. Tón vyprávění mistrně osciluje mezi černým humorem, ironickou nadsázkou a temnou hořkostí. Román Moje Jugoslávie (2012) Gorana Vojnoviće (* 1980) byl oceněn slovinskou cenou Kresnik za román roku či v Polsku udělovanou cenou Angelus za nejlepší středoevropský román roku.

„Das Leben ist ein Sonntagnachmittag, wie Radovan sagen würde. Lang und langweilig, und nimmt ein schlimmes Ende.“ Widerwillig kehrt Marko in seine alte Heimat zurück. In Fužine, dem Vorort von Ljubljana, ist nichts mehr so, wie es war. Die Leute hängen nicht mehr in Trainingsanzügen vor dem Block ab. Die Jugendlichen beschmieren keine Aufzüge mehr und sehen jetzt aus wie brave Geklonte. Er gehört nicht mehr hierher und fühlt sich wie ein Außerirdischer. Seine Freunde sind Junkies oder zum Islam konvertiert, sein Vater hat einen Tumor und tut so, als ginge ihm das am Arsch vorbei. Nach zehn Jahren in der bosnischen Provinz bei Oma und Opa und nach einer unglücklichen Liebe zu einer abgefahrenen Muslimin versucht er dort, wo er nie zu Hause war, seinen Platz zu finden.

Der slowenische Kultroman über wütende und entwurzelte Vorstadtjungs – abgedreht und melancholisch. Marko ist einer aus der Jugo-Bande, ein Tschefur. Als Kind bosnischer Eltern ist er in Fužine groß geworden, der Trabantenstadt von Ljubljana, doch ist er in Slowenien nie richtig angekommen. Im Viertel sind die Wohnungen klein, die Familien groß und der Lebensstandard niedrig. Vor dem Wohnblock sitzen ist Nationalsport. Was Marko am meisten auf den Sack geht: Er hat nicht mal einen eigenen Fußballklub! Kein Wunder, dass Marko und seine Freunde wie alle, die von südlich oder östlich des Flusses Kolpa stammen, ein Faible für das leichte Leben, für das Fluchen, Saufen und die Frauen haben. So schlagen sie die Zeit tot, zappen durch die TV-Kanäle und können die weinerlichen Geschichten von der Sehnsucht der Väter nach dem Süden nicht mehr hören.