Walter Scott

Scott se narodil jako devátý z dvanácti sourozenců, z nichž šest zemřelo v dětství. Ve druhém roce života onemocněl obrnou a po zbytek života měl ochrnutou nohu. Jeho otec, také Walter Scott, byl právník a jako pisatel Signetu právník s rozšířenými kompetencemi. Jeho matka, Anne Rutherfordová, byla dcerou profesora medicíny. Po vyučení právníkem u svého otce změnil své profesní zaměření, studoval práva na univerzitě v Edinburghu a ve věku 21 let se stal právníkem. Navzdory své pozdější rozsáhlé literární práci zůstal po celý život aktivní jako právník: 14 let jako advokát, 33 let jako šerif a 24 let jako úředník zasedání (časově překrývající). V roce 1797 se oženil s Charlotte Carpenterovou (rozenou Charlotte Charpentierovou, dcerou francouzských uprchlíků), s níž měl pět dětí: Charlotte Sophii (1799–1837), Waltera (1801–1847), Anne (1803–1837), Charlese (1805–1841); Dítě narozené v roce 1798 žilo pouze jeden den. Charlotte zemřela 16. května 1826 a Scott utrpěl mrtvici v roce 1831 a od té doby trpěl apoplektickou paralýzou. Zemřel v roce 1832 ve svém domě v Abbotsfordu poblíž Melrose a byl pohřben v opatství Dryburgh.

Jeho literární úspěch a reputace mu vynesly mnoho poct: čestný občan (Edinburghu), čestný doktorát (Dublinské univerzity; byly mu nabídnuty čestné doktoráty z univerzit v Oxfordu a Cambridgi, ale nemohl na cenu přicestovat) a 22. dubna 1820 dokonce povýšení do (nižšího) dědičného šlechtického stavu jako baronet z Abbotsfordu v hrabství Roxburgh. Vrcholem jeho uznání jako významného básníka byla již nabídka převzít místo královského dvorního básníka (Poet Laureate), které se uvolnilo v roce 1813, ale odmítl.

Jeho šlechtický titul přešel po jeho smrti v roce 1847 na jeho nejstaršího syna Waltera jako 2. baroneta a nakonec vymřel po jeho smrti v roce 1847.

Svou literární kariéru začal ve věku 25 let přepsanými překlady německých balad: Štvanice a Vilém a Helena (Gottfried August Bürger: Der wilde, Jäger a Lenore). Vzniká zde také Erl-King (ke Goethovu Erlkönigovi) a překlady jeho Götze von Berlichingen a dalších současných německých dramat od různých autorů. Jeho velký zájem o tradice jeho domoviny ho od mládí vedl ke sbírání lidových balad; od roku 1802 vydával třísvazkové dílo The Minstrelsy of the Scottish Border, s baladami v jeho úpravách a také s jeho vlastními.

Scott dosáhl široké slávy díky svým epickým veršovaným vyprávěním, "prvním bestsellerům ve veršované formě" s úžasnými náklady, počínaje The Lay of the Last Minstrel v roce 1805, následovaným Marmionem v roce 1808 a dalšími. Písně z jeho Jezerní paní z roku 1810 v německém překladu Adama Storcka zhudebnil Franz Schubert (písňový cyklus Fräulein vom See), z něhož se světově proslavila Ellenina třetí píseň (často, ale zavádějícím způsobem označovaná jako "Schubertovo Ave Maria" podle jeho úvodních slov) Scottovým prvním spisovatelským dílem byl román Waverley, vydaný anonymně v roce 1814, který se odehrává v poslední vzpouře jakobitů, vzpouře, která začala ve Skotsku v roce 1745 a byla namířena proti vládnoucí dynastii Hannoverů v Londýně s cílem obnovit rod Stuartovců. Román okamžitě vyvolal senzaci; Scott s ní prakticky založil moderní historický román, alespoň pro anglicky mluvící svět. V rychlém sledu v následujících 10 letech napsal množství dalších historických románů a povídek se skotskou tematikou, které jsou v análech literární historie stěží překonány: Guy Mannering, Old Mortality, Rob Roy a další, z nichž všechny (a později) byly také publikovány bez jeho jména, pouze s označením "autor z Waverley" nebo pod pseudonymem. Důvodem mohla být Scottova obava, že by jinak poškodil svou pověst solidního právníka: na rozdíl od poezie, kterou se dříve proslavil, byla próza v té době považována za druhořadou, ne-li pochybnou. Ačkoli se postupně stalo veřejným tajemstvím, kdo je "Čaroděj ze severu", jak byl neznámý autor bestsellerů nazýván, Scott si zachoval anonymitu až do roku 1827. Zejména po svém povýšení do šlechtického stavu v roce 1818 považoval psaní románů za nevhodný způsob, jak si gentleman vydělává na živobytí; teprve při veřejné večeři v Assembly Rooms v Edinburghu v roce 1827 bylo oficiálně odhaleno tajemství jejího autorství.

Zatímco zápletky jeho prvních románů se všechny odehrávaly ve Skotsku v 17. nebo 18. století, Scott rozšířil okruh svých prostředí z hlediska prostoru a času, počínaje Ivanhoem (1820): Ivanhoe se odehrává v Anglii 12. století, Quentin Durward (1823) ve Francii a Anna z Geiersteinu (1829) ve Švýcarsku 15. století. Zejména těmito díly Scott oslovil i soudobé anglické a kontinentální evropské publikum. Mezitím se však ke skotským tématům znovu a znovu vracel, a to i ve svých kratších prózách, jako jsou povídky v Chronicles of the Canongate.

Scottův velký úspěch však nespočíval ani tak v rekonstrukci historického koloritu, jako spíše ve vykreslení postav v historickém prostředí, díky čemuž čtenáři získali nový, živý přístup k historii. Především postavy z nižších společenských vrstev jsou ve Scottových románech vykresleny s lidskostí a bezprostředností života, která se v literatuře dosud téměř neobjevila. V jeho románech se například objevuje řada charakterových postav, které jsou pro vyprávění poměrně důležité, pocházejí z lidu a často vykazují i komické rysy.

Jako vypravěčskou perspektivu volí Scott prezentaci událostí z pohledu prostředního protagonisty ve smyslu neutrálního hrdiny. Aby byla reprodukce minulosti autentická a zároveň nápaditě strašidelná, uchyluje se Scott především ke scénickému způsobu zobrazení s vysokým podílem dialogů, které pomáhají dramatizovat vývojovou etapu země, jež je tématem každého z románů. V interakci těchto různých strukturálních prvků jeho historických románů je rozpoznatelný Scottův základní literární záměr přivlastnit si minulost tím, že si ji pamatuje, aby ji integroval do současného vědomí svých čtenářů.

Sám Scott si od svých románů udržoval odstup a považoval je převážně za komerční záležitosti, ačkoli byl prvním autorem anglické literatury, který se během svého života stal postavou národního postavení a prestiže. Scott se tedy vždy ukazoval svému velkému a proslulému kruhu hostů a obdivovatelů v Abbotsfordu ne jako plodný a tvrdě pracující autor, kterým byl, ale jako okouzlující a distingovaný povaleč.

Ačkoli byla beletrie v popředí Scottovy tvorby, publikoval také literární eseje, historické příběhy pro děti, knihu o magii a čarodějnictví a další, zejména devítisvazkovou biografii Napoleona. Tyto spisy byly také většinou velmi úspěšné; Německé, francouzské, italské a dánské vydání Napoleonovy biografie se objevilo v roce jejího prvního vydání. Poměrně nevýznamnou roli ve Scottově díle sehrála některá dramata, která publikoval v desetiletí před svou smrtí.

Scott se intenzivně účastnil veřejného života a významně se angažoval v některých politických a společenských otázkách a projektech. V roce 1818 například vedl úspěšné hledání skotských korunovačních klenotů, které byly po desetiletí téměř zapomenuty. V roce 1820 byl zvolen prezidentem Královské společnosti v Edinburghu. V roce 1822 zorganizoval a zorganizoval úspěšnou návštěvu nepopulárního krále Jiřího IV. v Edinburghu. Byla to první návštěva britského panovníka na skotské půdě po více než 170 letech – možná vrchol let vlády tohoto krále. V roce 1826 Scott přímo zasáhl do tehdejších politických událostí svými Dopisy Malachiho Malagrowthera, kdy měl být skotský centrální bankovní systém uveden do souladu s anglickým, čímž zabránil zrušení skotských bankovek. (Dnešní bankovky Bank of Scotland jsou toho důkazem: všechny hodnoty nesou na lícní straně Scottův portrét.)

Ekonomický úspěch jeho děl umožnil Scottovi připojit se v roce 1805 k tiskařskému podnikání svého přítele ze školy Jamese Ballantyna a později založit nakladatelství s bratry Ballantynovými, každý jako tichý společník. Tam byla jeho díla tištěna a příležitostně publikována. To Scottovi přineslo dodatečné příjmy, ale také ho vystavilo značným rizikům jako společníka s neomezeným ručením (omezení odpovědnosti pro partnerství nebyla v té době ve skotském právu známa). První finanční krizi, zhoršenou Scottovými vysokými výdaji na nákup panství, které bylo později nazváno Abbotsford, bylo možné překonat až v roce 1813 uzavřením nakladatelství, prodejem práv, půjčkami od příbuzných a mimořádným úspěchem jeho prozaické tvorby, která byla těžištěm jeho práce od roku 1814.

Propracovaný, pohostinný a velkorysý životní styl, ale především expanze a vybavení Abbotsfordu, spolykaly obrovské sumy peněz a vedly Scotta, navzdory značnému prodeji jeho knih, ke stále rostoucí potřebě peněz. Požadoval a dostával značné zálohy od svého nynějšího vydavatele Archibalda Constablea a také využíval tiskárny, jejichž byl spoluvlastníkem, k půjčování a vybírání velkých zisků. To způsobilo nakladatelství i tiskárně přetrvávající problémy s likviditou, které byly překlenovány dalšími půjčkami, jen zdánlivě zajištěnými vzájemně vyhotovenými a akceptovanými výhodnými směnkami. Ve velké britské finanční krizi v letech 1825/26 však důležitý londýnský obchodní partner nakladatelství přestal platit a v důsledku toho se celý systém zhroutil. Věřitelé vydavatele i tiskařské společnosti se drželi Scotta, který byl nakonec osobně odpovědný za celý dluh ve výši více než 120 000 liber šterlinků – což byla v tehdejší době gigantická částka.

Scottem plánované vydání děl Charlese R. Maturina a jeho biografie v roce 1825 ztroskotalo kvůli bankrotu Scottových vydavatelů. Scott se mohl z této situace do značné míry vymanit prostřednictvím konkurzního řízení s následným prominutím zbytkového dluhu (Abbotsford v té době již patřil jeho synovi Walterovi). Scottův smysl pro postavení gentlemana (bankrot by byl "komerčním" řešením) a jeho smysl pro čest (dluhy musí být splaceny) tomu stály v cestě. Se souhlasem věřitelů tedy rozhodl pro svěřeneckou listinu, listinu založenou na mimosoudním vyrovnání, podle níž byl jeho zbývající a budoucí majetek převeden do rukou věřitelů a zavázal se dluhy splatit. Scott se ho věrně držel. I když byl dříve velmi plodným autorem, nyní psal bez přestání a zničil si při tom zdraví. Při jeho smrti byl dluh z velké části splacen; O několik let později byla zcela vykoupena prodejem jeho zbývajících pracovních práv.

V roce 1811 Scott koupil malou farmu na jižním břehu Tweedu poblíž Melrose; Prostřednictvím akvizic nemovitost v průběhu let rozšířil na plochu přibližně 4 km². Tam rozšířil budovy farmy na Abbotsford House tím, že jej značně změnil a rozšířil. Se svými arkýři, cimbuřím, nárožními věžemi a stupňovitými štíty se stal předchůdcem viktoriánského skotského baronství.

Stejně jako jeho otec byl Scott svobodným zednářem. Dne 2. března 1801 ho přijala jako učně lóže St. David č. 36 v Edinburghu. Ještě téhož večera byl povýšen na tovaryše a povýšen na mistra. V Selkirku jako svobodný zednář položil v roce 1816 jménem provinčního velmistra základní kámen lóže.