Erika Zemanová Knihy

Vzpomínky a obrázky ze života lidí na šumavské samotě. Lesní samoty přímo v srdci Šumavy mají své kouzlo jak v letních, tak v zimních slunečných dnech. Příroda je drsná, vrtkavá, ze zimního slunečního svitu se do půl hodiny promění v běsnící sněhovou vánici. Stále stejné kouzlo má i podroklanská mýtina, na které stávala Roklanská hájenka. Nikdo už nevěří, že v tak odlehlém koutě Šumavy dokázali žít lidé po celý rok bez dnešních technických vymožeností. Přesto to dokázala statečná a odvážná rodina lesního Kortuse, která žila v tomto malebném místě dvacet šest let, od okolního světa vzdálena několik hodin chůze.

Vzpomínky na dobu válečnou i poválečnou v severních Čechách a na Šumavě Erika Zemanová čerpala pro svou knihu ze svých vzpomínek i pamětí svých rodičů na život prožitý v Chlumci, Žandově a Dolní Vltavici. Ke vzpomínkám rodičů připojili vzpomínky z let válečných i poválečných také chlumečtí pamětníci. Bylo to těžké období pro všechny. Časy se změnily a nastala nová doba. Zážitky těch, kteří museli po ukončení druhé světové války opustit své domovy, nejsou radostné, ale plné pocitu ublížení. Je to jejich pohled, na který mají právo. Tito lidé byli totiž obětí doby, v níž bylo tolik bezpráví a zla. Co se stalo už nelze napravit. Hledat, na čí straně je vina, čí provinění je větší a vyčítat staré křivdy, není nejlepší cesta k jejich odčinění.

V knize jsou sepsané vzpomínky na 25 let (1908-1933) pobytu celé rodiny, která žila v Roklanské hájence daleko od civilizace. Autorka Erika Zemanová je dcera Marie roz. Kortusové která se narodila a žila s rodinou v Roklanské hájence. Kniha obsahuje dobové pohlednice, rodinné fotografie, fotografie hájenky, dokumenty a další.

Unikátní záznam dnes již zaniklého života v jedné z nejkrásnějších částí Šumavy v osobních vzpomínkách pamětnice. Celá kniha je doplněna množstvím barevných i černobílých obrázků a fotografií.

Knihu jsem napsala proto, abych všem milovníkům Šumavy a svým dětem a vnukům, ukázala, jak vypadala Šumava před a po válce a jak byla přetvořena, když se budovala Lipenská přehrada.Chtěla bych vás pozvat do míst mého dětství a dospívání, kde jsem byla svědkem zániku celých vysídlených vesnic. V Dolní Vltavici, osídlené jen zčásti, žili obyčejní lidé, slavily se svatby,narozené děti byly křtěny v kostele. Čas mnohé vymazal z paměti, ale dodnes si vybavuji, jak tísnivě na mě působilo,když jsem procházela osadou z jednoho konce na druhý, kolem prázdných nádherných domů, z nichž byl obydlen jen každý sedmý. Navzdory tomu jsem tady prožila šťastné dětství, dospívání i první lásku. Později, i když se neodvratně schylovalo k zatopení obce, stále jsem zde měla svá zamilovaná místa,kam jsem chodila na procházky i na první rande. Nemohu zapomenout na cestu samotou k Radslavi, ke Stinyho kapličce. Jsem ráda, že až sem voda z Lipna nedosahuje, protože každá návštěva těchto míst mi připomíná krásné a nezapomenutelné časy mého dětství a mládí.