Jean Cocteau byl francouzský umělec, jehož dílo se pohybuje na pomezí klasiky a avantgardy. Ve své tvorbě se zabýval jazykovými kódy, modernismem a scénickým jazykem, čímž vytvářel paradoxně klasickou avantgardu. Jeho vliv sahá od divadla až po film a jeho nekonvenční přístup mu zajistil mezinárodní uznání.
Po smrti svého přítele Raymonda Radigueta propadá Jean Cocteau závislosti na opiu. Koncem roku 1928 podstupuje léčebnou kúru na klinice v Saint-Cloud, během níž vznikají tyto jedinečné zápisky a kresby. Kniha se svým významem a stylem řadí po bok klasických textů básníků-vizionářů Baudelaira, Rimbauda a de Quinceyho a je i zásadním textem pro recepci Cocteauovy poetiky.
Malý Paul je zraněn při koulování a musí zůstat několik dnů v posteli. Začne se o něj starat jeho sestra Elisabeth a oba sourozenci si v pokoji vytvoří imaginární svět plný fantazie a vlastních pravidel. Situace se nezmění ani po smrti jejich matky - obě děti zůstávají uzavřeny ve vesmíru své vlastní představivosti. Působivou báseň v próze Jeana Cocteaua doplňují jeho vlastní ilustrace. Bilingvní vydání.
Jean Cocteau je bezesporu jednou z nejpozoruhodnějších osobností francouzské kultury 1. poloviny dvacátého století. Povahou dobrodruh a experimentátor žil svůj život naplno, vyhledával nejrůznější dobrodružství a podobně dobrodružně přistupoval i ke své tvorbě. Patřil přece k avantgardě. Přátelil se se surrealisty, miloval Picassa, propagoval ruské divadlo. Sám psal nejen verše, ale i maloval, režíroval, hrál divadlo, psal scénáře. Útlá sbírka veršů Sbohem, vy hříčky větrné je skromnou připomínkou jeho bohatě rozvětveného díla.
Edith Piaf (1915–1963), drobounká žena z komediantské rodiny s nezaměnitelným hlasem, přezdívaná Vrabčák, se z pouliční zpěvačky stala světově proslulou šansoniérkou. Svou trnitou cestu, která ji z ulice přivedla až do přeplněných sálů, líčí v knize vzpomínek Kolo štěstí (poprvé vyšla v roce 1958). Jenže talent, silná vůle a píle k úspěchu nestačí... musíte mít i trochu štěstí, o tom je Edith Piaf hluboce přesvědčena. A čtenář možná při četbě jejích vzpomínek usoudí, že tyto hodnoty v jejím případě platí v obráceném pořadí...... celý text
Dvacet kratičkých medailonků o pozoruhodných ženách, které nějakým způsobem zasáhly do dějin Francie. Ve většině případů se nejedná o skutečné královny – častěji jde o královské favoritky, umělkyně a ve dvou případech o svaté patronky. Texty jsou především výrazem autorova subjektivního vztahu k těmto ženám a mají daleko do souvislého informativního líčení.
Ojedinělá korespondence odhalující intimní vztah básníka Jeana Cocteaua a herce Jeana Maraise. Dopisy, psané Jeanem Cocteauem v letech 1938 až 1963, byly dějinami jedné doby.
Výbor z poezie významného francouzského básníka.
Po vzoru příběhu, který J. Cocteau v dětství tak obdivoval - románu Cesta kolem světa za 80 dní od Julese Vernea - se spisovatel rozhodl se svým přítelem Khillem podniknout podobnou cestu a psát z ní reportáže pro francouzský list Paris-soir, jehož redakce cestu spolufinancovala. Vznikla tak sbírka reportáží z cesty počínající v Římě a končící v posledním úseku New-York - Paříž. Knihu reportáží doplňuje rozhovor Frederica Lefévra s Jeanem Cocteauem.
První překlad jednoaktové hry francouzského dramatika a básníka je monologem ženy, zraněné láskou. Hru uvádí překladatelova poznámka o díle Jeana Cocteaua.
Malý Paul je zraněn při koulování a musí zůstat několik dnů v posteli. Začne se o něj starat jeho sestra Elisabeth a oba sourozenci si v pokoji vytvoří imaginární svět plný fantazie a vlastních pravidel. Situace se nezmění ani po smrti jejich matky - obě děti zůstávají uzavřeny ve vesmíru své vlastní představivosti. Působivou báseň v próze Jeana Cocteaua doplňují jeho vlastní ilustrace.