Henry Corbin
14. duben 1903 – 7. říjen 1978
Henry Corbin byl francouzský filozof, teolog a profesor islámských studií, jehož práce propojila západní filozofické tradice s mystikou islámského světa. Jeho raná citlivost k hudbě předznamenala hlubokou rezonanci a poetiku, která prostupuje jeho dílem. Setkání s dílem perského mystika Suhrawardího v raném věku zapečetilo jeho životní poslání a osvětlilo cestu, kterou hledal, v níž se platonismus prolínal s perskou angelologií. Corbin zásadně přehodnotil studium islámské filozofie, když prokázal její kontinuitu a vitalitu ve východním světě, zejména v Íránu, čímž zpochybnil zažitý názor o jejím konci po Ibn Rušdovi.
Henry Corbin (14 dubna 1903 - 07.10.1978) byl filozof, teolog a profesor islámských studií na Sorbonně v Paříži, Francie.
Corbin se narodil v Paříži v dubnu 1903. Jako chlapec odhalil hlubokou citlivost k hudbě tak evidentní v jeho práci. Ačkoli on byl protestant narození, on byl vzděláván v katolické tradici a ve věku 19 let získal certifikát scholastické filosofie Katolického institutu v Paříži. O tři roky později se stal jeho "licenční de Philosophie" pod velkým tomistickém Étienne Gilson. V roce 1928 se setkal s impozantní Louis Massignon, ředitel islámských studií na Sorbonně, a byl to on, kdo zavedl Corbin ke spisům Suhrawardi, 12. století perský mystik a filozof, jehož dílo bylo hluboce ovlivnit průběh života Corbin je.Etapa pak byla stanovena na osobní drama, které má hluboký význam pro pochopení těchto kultur, jejichž kořeny leží v obou starověkém Řecku av prorockých náboženství na Blízkém východě dosahuje celou cestu zpět do Zoroaster. O několik let později Corbin řekl: "přes mé setkání s Suhrawardi, byl zpečetěn osud můj duchovní k průchodu tohoto světa. Platonism, vyjádřená Zoroastrian angelology starověké Persie, svítí na cestu, která jsem hledal. "
Corbin je zodpovědný za přesměrování studium islámské filozofii jako celku. V jeho Histoire de la Philosophie Islamique (1964), on vyvrátil společný názor, že filosofie mezi muslimy přišel do konce po Ibn Rushd, ukazuje spíše to, že živá filozofické aktivita přetrvávala ve východní části muslimského světa - zejména Íránu - a pokračuje v naší vlastní den.