Gabriela Zapolska

Gabryela Zapolská, vlastním jménem Maria Korwin Piotrovská, byla polská dramatička, prozaička a herečka. Gabriela Zapolská byla dcerou maršála voliňské šlechty a primabalerinou varšavské opery. Podle tehdejších aristokratických zvyků byla vychovávána v penzionátu. Po dovršení osmnácti letech ji rodiče provdali za poručíka carského vojska Konstantina Śniezko-Błockého. Gabriela Zapolská se však s ním nechala brzy rozvést, protože se nesmířila s jeho zhýralým životem. Rodiče ji chtěli umístit v klášteře, aby utlumili společenský skandál. Mladá odvážná žena ale raději opustila rodinu a šlechtické zázemí a pod pseudonymem Zapolska přijala angažmá herečky v krakowském divadle. Začátky byly pro mladou Gabrielu Zapolskou velmi těžké, ale po roce dostala roli Nory v Poznani a kritika ji označila za vynikající tragédku. Počátkem 80. let 19. století prožívala Zapolska úspěšnou hereckou kariéru. V době největší herecké slávy se začala Gabriela Zapolská věnovat i psaní. V letech 1883 - 1885 otiskl časopis Przegląd Tygodniowy její první dva romány Malaška a Kaška Kariatida - u nás známé pod názvem Otrokyně hříchu. Oba romány vzbudily velký rozruch. Získala jimi řadu nadšenců u mladé literární generace a zároveň vyvolala bouřlivé a nenávistné útoky reakční kritiky. Skandály kolem jejích románů, neohroženě odhalujících většinu dosavadních společenských tabu a všeobecný úzus pokrytectví, podrazily Gabriele Zapolské nohy i jako herečce. Byla nucena ke stálým změnám angažmá. Octla se na mizině a v roce 1888 se pokusila o sebevraždu. Rok 1889 přinesl Gabriele Zapolské další vzestup na žebříčku její herecké kariéry, který ji povzbudil ke studijní cestě do Paříže. V metropoli evropské kultury se nejprve protloukala scénami bulvárních divadel, pracovala jako překladatelka, korespondentka a novinářka. Po dvou letech získala angažmá v Antoinově divadle Theatre Libre, které proslulo inscenacemi velmi odvážných titulů a zaváděním naturalistických inscenačních postupů. Zapolská se v Paříži seznámila s Emilem Zolou, jehož vliv je patrný zejména v jejích prózách. V Paříži setrvala Gabriela Zapolská šest let. Napsala zde řadu románů, povídek a novinových statí. Jako herečka tu zažívala střídavě úspěchy i neúspěchy. Ze všeho nejvíc ji zřejmě zrazoval polský přízvuk. Když hrála roli jakési milosrdné sestry mluvící ze záhrobí, jízlivý kritik o ní napsal: "Paní Zapolská nám dává uvěřit, že polský přízvuk trvá i na nebesích." V roce 1895 se Gabriela Zapolská vrátila do vlasti. Hrála na mnoha polských scénách a nepřetržitě psala. V roce 1897 měla v Krakově premiéru s velmi příznivým ohlasem jedna z jejích prvních her Žabička a ještě téhož roku v ní Zapolská hrála v Petrohradě. V roce 1900 se Gabriela Zapolská po řadě nepříznivých kritik vzdala herecké kariéry. Z nouze přijala místo kulturní redaktorky v reakčně orientovaném lvovském deníku. Jeho prostředí jí poskytlo námět pro hru Cvičené duše. Rok nato se podruhé provdala za divadelního výtvarníka, malíře Stanislava Janovského, a společně s ním založila soukromou divadelní školu. Navzdory povzbudivým výsledkům jí však byla věrná jen rok. V tomto věku už trpěla stále se zhoršujícím zdravím. Roku 1904 se trvale odstěhovala do Lvova a vyjížděla odsud jen čas od času na léčení do lázní. Divadelní hru Morálka paní Dulské napsala Gabriela Zapolská během tří dnů v kritickém stavu. Domnívala se, že jí zbývá do smrti velmi málo času. Hra měla premiéru v Krakově. Během čtvrt roku ji zhlédlo 5000 diváků, což znamenalo obrovský úspěch. Následovaly premiéry ve Lvově a ve Varšavě. Finančně i morálně povzbuzená Zapolská se odjela zotavit do Itálie. Její manžel založil na její popud Divadlo G. Zapolské a jeho společnost pak hrála Morálku paní Dulské s ohromným úspěchem po celé Haliči. Divadlo sklidilo nemalý, ale přece jen již menší úspěch ještě se dvěma následujícími hrami Zapolské, jimiž byly Čtveřice a Skizza. Poté zaniklo. V době působnosti uvádělo kromě her Zapolské také nejlepší díla světové klasiky i současné dramatiky. V roce 1910 napsala Gabriela Zapolská pátou, poslední z dodnes živých her, Slečna Maličevská. Další hry ani romány již nedosáhly někdejší úrovně její tvorby. V roce 1912 napsala filmový scénář Nebezpečný milenec. Autorka, jež vedla nelehký, odvážný a údajně i velmi bouřlivý život, zemřela ve Lvově, v chudobě a zapomnění a úplně slepá.