Bohumil Krčil

Fotograf, publicista a editor Bohumil „Bob“ Krčil se narodil v roce 1952 v Prostějově. Odmala byl brán jako velmi vnímavý a inteligentní. O fotografování se začal zajímat intenzivně od okamžiku, kdy v deseti letech dostal od rodičů fotoaparát. Po ukončení základní školy byl přijat na fotografické učiliště, následně ovšem na otcovo přání rok studoval zeměměřičství a učil se krejčím.

Zhruba od svých patnácti nosil dlouhé vlasy a po vzoru amerických hippies byl silným pacifistou. Proto ho velmi poznamenala okupace Československa vojsky Varšavského paktu v čele se SSSR: „Když přišel osmašedesátý, bylo mi šestnáct. Sundávali jsme čísla z domů, cedulky s názvy ulic, otáčeli jsme směrovky na křižovatkách tak, aby tanky projíždějící městem nepoznaly že jezdí v kruhu… a podobné věci.“ V srpnu 1969 s přáteli položil kytičku na místo, kde během okupace Sověti zastřelili jejich kamaráda, ale byl tehdejší policií zadržen a zbit. A následně soudně stíhán. Jenže: „V devětašedesátém jsem se nedostavil k soudnímu přelíčení, protože jsem utekl. Taky jsem měl být odveden do armády. Opustil jsem zemi, když mi bylo sedmnáct.“ Napsal tehdy svým rodičům dopis na rozloučenou a odjel za hranice.

Ve druhé polovině roku 1969 Krčil nejprve krátce pobýval ve Vídni, ale pak pokračoval do Švédska. Tam získal politický azyl a také švédské státní občanství. Ihned se vrátil do škol – studoval estetiku a fotografii na univerzitě v Uppsale a má i několik semestrů Vysoké školy uměleckoprůmyslové (Konstafack), sídlící ve Stockholmu. Obě školy nedokončil. Už v roce 1972 začal pracovat na fotografickém cyklu „Prostory mezi“, a následně se rozhodl cestovat: v roce 1975 jezdil s fotoaparátem po Švédsku a poté po Francii a Anglii – tehdy vznikal jeho další fotografický soubor „Koulaři“. Ten byl potom vystaven ve Stockholmu.

Ve druhé polovině sedmdesátých let se Bob vydal na cesty po Asii. Nejprve se octl v Afghánistánu, aby tam posléze nafotil fascinující cyklus „Herát – brána času“, který byl realizován na podzim 1978, jen těsně před bombardováním tohoto starobylého města sovětskou armádou. Poté v letech 1978 a 1979 cestoval a fotil v Himálaji, to znamená hlavně v Pákistánu a v Indii, kde ho velmi zaujala venkovská hašišová kultura. Vznikl tak bohatý materiál zachycující život obyvatel himálajských vesnic a sestavený z fotografií a zápisek z cest, který Krčil už tehdy nazval „Hašiš v domově Bohů“. Po návratu do Evropy opět jezdil a fotografoval – zejména po Francii, z níž vznikla publikace „Photo reporter“ (1979). V rozhovoru pro Český rozhlas (2007) kurátorka Jitka Hlaváčková o jeho stylu fotografování uvedla: „Pro Boba Krčila je typický specifický fotografický útvar, jakýsi cestovní portrét – je to něco mezi dokumentární fotografií a portrétní fotografií. On se na svých cestách zaměřoval především na lidi, osoby – velmi usiloval o blízký kontakt s těmi fotografovanými bytostmi. Vždy fotografoval velmi krátkým objektivem na velmi krátkou vzdálenost, aby jaksi došlo k tomu bezprostřednímu kontaktu, a na těch fotografiích je to také velmi dobře vidět. Jsou to tedy fotografie, ať už Afghánců, nebo obyvatel Himálaje z jeho cest do vesnic ve vysokých polohách Himálaje, anebo v sedmdesátých letech z jeho cest po Evropě: po Francii, po Anglii, po Švédsku a podobně.“ V tom čase začal pracovat na svém prvním editorském projektu, antologii „Česká fotografie v exilu“, pro níž korespondenčně sbíral fotografie různých exilových fotografů z celého světa.

Klikněte pro větší obrázekV roce 1980 Bob Krčil přicestoval do USA, konkrétně do New Yorku. Ač tu chtěl pobýt sotva tři měsíce a pak se vrátit do Evropy, nakonec už zůstal natrvalo. Začal bydlet v tehdy nechvalně proslulé čtvrti Soho na Dolním Manhattanu, kde se to hemžilo prostitutkami, dealery, feťáky, transvestity, ale samozřejmě také umělci. A není pochyb o tom, že umělcem Bob rozhodně byl: okamžitě si uvědomil onu zvláštní magii, která z těch baráků, mrakodrapů a lidí vyzařovala, a začal tuto čtvrť fotografovat, přičemž vznikla nedokončená série snímků nazvaná „Manhattan“. V roce 1982 byla otevřena newyorská výstava jeho fotografií ze střední Asie pod názvem „Afghanistan Today“.

Krčil byl už z principu své osobnosti velice otevřeným člověkem, a tak chtěl tuto svou charakteristiku přenést i na svůj byt – dveře v něm měli otevřeny zejména čeští emigranti, kteří se octli v NYC bez prostředků. Fotograf pak na všechny působil přátelsky, bezprostředně, tak nějak jakoby „slunečně“; kupříkladu výtvarník Petr Sís na něj vzpomíná jako na tichého a jemného chlapíka, kterého si třeba člověk na party hned ani nevšimne, ale když ho pozná, oblíbí si ho: „Vycházel z něj takovej mír a klid.“ Bob Krčil si nikdy nežil na vysoké noze, neboť byl z podstaty velmi skromný, dokonce i jeho malý byt vypadal jako on sám, tedy – skromně. Kšeftů měl jako fotograf málo, ale jelikož byl mezi kolegy respektován, někteří – zejména pak fotograf Antonín Kratochvíl – ho zakázkami výrazně podporovali. Hodně mu pomáhal i vedoucí Archivu českého exilového umění Jaroslav Kynčl. Někdy se na Boba také usmálo štěstí – asi v polovině osmdesátých let se přes Nancy Reaganovou, manželku tehdejšího amerického presidenta, jíž se líbily některé jeho fotografie, Krčil dostal k práci ve velké reklamní agentuře, kterou vedla. Svými fotografiemi přispěl do reklamní kampaně proti drogám „Say No. And Say Yes To Your Life“, což bylo poněkud paradoxní, neboť on sám v té době nekouřil nic jiného než cigarety, které si balil z tabáku a marijánky.

Ve druhé polovině osmdesátých let pak Krčil realizoval asi svoje nejzásadnější dílo, knihu příběhů českých emigrantů, převážně umělců, žijících v newyorské megapoli, nazvanou „Sebráno v New Yorku 1987“. Jednalo se o jakousi mapu české exilové kultury: o mozaiku sestavenou z medailonů jednotlivých osobností, z rozhovorů, které s nimi vedl, z fotografií, reprodukcí, textů a různých faktografickým poznámek, týkajících se New Yorku Knihu bohužel musel vydat jen v samizdatu, protože ji z amerických mecenášů nikdo finančně nepodpořil, a americké krajanské spolky se na Krčila dívaly skrz prsty, protože ji sepsal on a nikoli někdo z jejich středu. Pro Boba to znamenalo doslova mravenčí práci, ale výsledek stál za to – světoznámý český básník a výtvarník Jiří Kolář ji označil vůbec za to nejlepší, co v exilu vzniklo. Krčil sám si dobře uvědomoval, že mu v rukách vyrostlo cosi výjimečného, a chtěl knihu šířit kde to jen půjde; dokonce se kytaristovi Ivanu Kralovi svěřil, že je odhodlán pašovat ji i do Československa. Nakonec vzniklo asi 250 kopií „sebrána“. Slavný producent a ex-manažer Rolling Stones a Yardbirds Giorgio Gomelsky později o Krčilovi řekl: „Trávil nekonečné hodiny vydáváním knih, samizdatových knih. Byl nadšencem věřícím v komunikační prostředky, byl přesvědčen o tom, že informace jsou skutečným poznáním a že povedou lidi k tomu, aby převzali více zodpovědnosti, že je vybaví k tomu, aby zatoužili po dosažení velkého prostoru svobody.“

Právě s Gomelskym se Bob Krčil spojil ohledně další své výrazné aktivity. V lednu roku 1989 společně zorganizovali slavný benefiční koncert na podporu básníka Ivana „Magora“ Jirouse, manažera a uměleckého vedoucího souboru Plastic People of the Universe, který toho času seděl v kriminále. Koncert měl mít dvojí účel – zaprvé měl umělce i běžné občany NYC upozornit na porušování lidských práv v tehdejším Československu, a za druhé (ale zejména) šlo o to, sehnat peníze pro tehdejší Magorovu manželku Julianu, aby se mohla postarat o rodinu a také zaplatit právníky. V newyorském klubu Kitchen pak vystoupili třeba Vráťa Brabenec, Joe Karafiát, Paul Wilson, Pavel Zajíček, Gary Lucas, Elliott Sharp nebo člen The Fugs, básník Ed Sanders. Výtěžek cca asi dva tisíce dolarů se k Julianě nakonec dostal.

Klikněte pro větší obrázekPo roce 1989 Bob Krčil neodjel do vlasti, nýbrž zůstal v New Yorku: mezitím mu v devadesátém v Československu vyšla jeho antologie „Česká fotografie v exilu“, k níž byla později v pražském Mánesu uspořádána výstava. Bob byl ale zaujat prací na druhém dílu svazku „Sebráno v New Yorku“ a opravdu se mu ho podařilo téměř dokončit, bohužel ho už ale nestihl vydat.

Někdy v tom čase totiž dostal v obchodě s fotografickými potřebami lehkou mozkovou mrtvici a při pádu na zem povalil skleněný regál. Pracovníci obchodu si mysleli, že je opilý nebo zfetovaný a přivolali na něj policajty. Ti ho nejprve zmlátili, ale po chvíli zjistili, že se s tím člověkem děje něco podivného, přičemž drogy a alkohol v tom asi hrát roli nebudou. Zavolali tedy záchranku, která Boba odvezla do nemocnice. Jenže tam několik dnů ležel zcela bez pomoci. Později doktoři zjistili, že má zhoubný nádor na mozku (astrocytom), a to ve stádiu, kdy operace je již nemožná, takže jediným prostředkem jak alespoň zastavit jeho šíření, je chemoterapie. Tu však Bob odmítl.

Bohumil „Bob“ Krčil zemřel v červenci 1992 ve věku pouhých čtyřiceti let.

V devadesátých letech byly uspořádány jen tři výstavy jeho fotografií – v Ostravě (Výtvarné centrum Chagall, 1992) a v Klatovech (Galerie U Bílého jednorožce, 1995) a ve francouzském Longjuneau (Espace Aragon, 1995). Poté zájem o jeho dílo ale takříkajíc „usnul“ a probudil se až o dvanáct let později. V roce 2007 uspořádal v Praze v domě U Zlatého Prstenu Archiv českého exilového umění, vedený fotografovými podporovateli Jaroslavem a Mílou Kynčlovými, první soubornou biografickou výstavu věnující se Krčilovu životu a jeho pracím - tu připravila kurátorka Jitka Hlaváčková. Zároveň s výstavou byla v nakladatelství Torst realizována monografická kniha o jeho osudech, objevila se v knihkupectvích pod prostým názvem „Příběh Boba Krčila“. Dva roky poté konečně vyšla jeho kniha fotografií a záznamů „Hašiš v domově Bohů“ (2009). V roce 2012 byla pod záštitou Armády České republiky otevřena v afghánském hlavním městě Kábul, konkrétně ve Francouzském institutu, výstava Krčilových fotek a záznamů z cyklu „Herát – Brána času“.