Magdaléna Pokorná Pořadí knih

Kniha kombinuje dvě základní roviny svého účelu: oslavu životního jubilea významného českého historika se snahou o zmapování aktuálních badatelských posunů ve výzkumných dimenzích, jimž se profesor Hlavačka během svého života vědecky věnoval. Tomuto účelu odpovídá i zvolený název publikace, odkazující jak k jubilantově celoživotní vášni pro vlaky, tak k významu železnice pro kontext habsburského prostoru, jenž je pro celou monografii základním definičním rámcem, a v neposlední řadě i k metafoře komplikovaného životního běhu archetypu středoevropského historika. Obě zamýšlené roviny smyslu publikace odráží zároveň i její struktura, přinášející inovativní pohledy na čtyři svébytné výzkumné oblasti, spjaté s moderním vývojem takzvaného habsburského prostoru, tj.: 1) na problematiku institucionální přestavby rakouské monarchie, 2) na otázky obecního a městského života na přelomu 19. a 20. století, 3) na způsoby komunikace a komemorace středoevropských "habsburských“ dějin a 4) na modernizační proměny ekonomické a technologické sféry (post)habsburského prostoru.

Kniha nese v názvu citát vložený Josefem Václavem Fričem do úst Františka Palackého při pohřbu Karla Havlíčka dne 1. srpna 1856, připomíná tedy tři výrazné osobnosti své doby. Je prvním souhrnným průhledem do padesátých let 19. století, která jsou označována, i když nepřesně, jako doba Bachova absolutismu či poetičtěji Janem Nerudou jako „čas zaživa pohřbených“ a která se vykládala s důrazem na politickou represi či na rozvoj hospodářství („stát dvou tváří“). Publikace se skládá ze tří bloků: Revoluční ideály, Žitá realita a Porevoluční synergie. Přes útlum veřejného života nebylo tehdy zcela zapomenuto dědictví revoluce 1848, že se lidé mohou prosadit díky svým znalostem a schopnostem, že i jejich hlas bude slyšet, když se nevzdají, využijí příležitosti, respektive budou je i iniciativně hledat.

Třetí z plánovaných šesti svazků první kompletní kritické edice korespondence Karla Havlíčka (1821–1856) obsahuje dopisy z období, v němž se Havlíček stal redaktorem Pražských novin a České včely, a tedy i veřejně činnou a veřejně známou osobou. Vedle soukromé korespondence tak zahrnuje i korespondenci redakční; v závěru období se jednou z tematických dominant stává i Havlíčkovo zapojení do organizace veřejných sbírek na vybudování první české průmyslové školy v Praze. V osobní rovině jsou prvořadou složkou svazku listy mapující vývoj Havlíčkova vztahu se snoubenkou Františkou Weidenhoffrovou až do jeho ukončení. Knihu otevírá studie, jež nově interpretuje průběh tohoto vztahu; druhý z úvodních textů shrnuje počátky Havlíčkova novinářského působení a podíl Pražských novin na organizaci sbírek na českou průmyslovou školu. Stejně jako předchozí dva díly obsahuje i tento svazek vedle dopisů a úvodních studií i vysvětlivky, rozsáhlou ediční poznámku, kalendárium Havlíčkova života a díla, obrazovou přílohu a jmenný rejstřík.

Psát a vydávat paralelní dějiny je nevděčná práce. Psát a vydávat paralelní dějiny sousedů, jejichž silná a sebevědomá minorita se nacházela na území druhého, kde jsou dnes její dějiny a kultura téměř vymazány, je navíc spojeno s mnoha předsudečnými riziky. Čechy a Bavorsko jsou takovým nevděčným, ale lákavým příkladem. V minulosti kráčely mnohokrát spolu, v moderní době více proti sobě a úplně nejvíce vedle sebe. Ačkoliv bylo té společné a nekonfliktní historické zkušenosti více, přesto i dnes v čase klidného soužití obou zemí stále v české historické paměti převládá s ohledem na Bavorsko figura nepřítele. Jaké historické zájmy a zkušenosti za tím vězí, se pokouší částečně odhalit předkládaná publikace českých a německých historiků. Nejde o vyčerpávající dílo co do úplnosti témat a pokrytí historického času. Jde spíše o tematickou inventuru historických fenoménů (například náboženství, obchod, žoldnéřství, chudinství, sport, výroba automobilů, Židé, Cikáni apod.), které obdobně či protikladně formovaly obě země a našly svého historika.

Karel Havlíček a jeho souputníci ve vzájemné korespondenční a literární komunikaci. Sedm portrétů osobností, které utvářely spolu s Karlem Havlíčkem atmosféru politického, veřejného a kulturního života ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století v souhlasném i opozičním pojetí. Jsou zde zahrnuti Havlíčkovi blízcí přátelé (například Vilém Gabler), dále lidé, kteří se změnou politických poměrů stali z přátel soupeři (například Václav Vladivoj Tomek, bratři Josef a Hermenegild Jirečkové), i Havlíčkovi významní rivalové literární (Prokop Chocholoušek, Jakub Malý či Václav Jaromír Picek). Na závěr je uveden portrét rakouského ministra Alexandra Bacha, pověstného Havlíčkova „protivníka“ z moci úřední.

Josef Němec zůstal v paměti jako manžel slavné ženy, přičemž jeho život a soužití s Boženou Němcovou byly často interpretovány, někdy až nespravedlivě, aby ona mohla vyniknout. Božena Němcová se však obhájí jako výjimečná literární osobnost nezávisle na Josefově reputaci. Josef nebyl flegmatický ani lhostejný; uměl se rozčílit, ale také citlivě vyjadřovat své city k manželce a obětavě se starat o děti a vnoučata. Jeho život byl zajímavý a dostal se do centra pozornosti státních úřadů, kde jako „ultra-Čech“ čelil státnímu dohledu po revoluci 1848/1849. Zajímal se o různé oblasti, procestoval svět jako voják a úředník a sdílel své zážitky s blízkými i česky čtoucí veřejností. Kniha poskytuje jedinečný pohled na manželské soužití Němcových a na život české společnosti té doby. Zkoumá život rakouského úředníka, jeho rozmanité aktivity a komplikované vztahy se státem a nadřízenými, stejně jako jeho vnitřní svět a hodnoty, které si zachoval navzdory životním obtížím.

Vzájemná korespondence Josefa Jirečka a Václava Vladivoje Tomka 1858–1862 Vzájemná korespondence dvou vynikajících historiků, Josefa Jirečka a Václava Vladivoje Tomka, která jako celek nebyla ještě vydána, mapuje zlomovou dobu v habsburské monarchii (italské tažení, pád „Bachova absolutismu“, únorová ústava z roku 1861), v české společnosti (první fáze diskusí o pravosti Rukopisů, příprava obecních voleb, voleb do zemského sněmu i říšské rady) i obou vědců a politiků osobně (po roztržce po revoluci 1848/49 se opět sblížili s českou vlasteneckou reprezentací a začali s ní spolupracovat jak v politice, tak ve vědeckých projektech, jako byl například Riegrův slovník naučný). Oba muže pojilo celoživotní přátelství, které vyrůstalo z jejich shodného národního a politického smýšlení a z mnohaletých profesních a vědeckých kontaktů. Důslednou loajalitou a spoluprací s Vídní chtěli počátkem padesátých let 19. století dosáhnout úspěchů v řešení české národní otázky v rámci Rakouska. V dopisech jsou tak zachyceny reflexe na důležité události, názory i otevřené soudy, které nabídnou možnost dalšího důkladného poznání vymezené doby.