Peter Neuner Knihy

Dějiny ekumenického hnutí. Úsilí o jednotu křesťanských církví. Přehledná práce shrnuje výsledky usilování o jednotu křesťanstva. Informuje o jednotlivých křesťanských církvích, o jejich konfesijních zvláštnostech, osvětluje historicky jejich vydělení z celku křesťanstva a konkretizuje snahy o novou jednotu křesťanstva. Na pozadí historického vývoje autor objasňuje různé přístupy k Bibli, učení o svátostech, typy církevní struktury i názory na životní praxi. Přehled výsledků mezicírkevního dialogu je doveden až po naši současnost. Výklad provází bohatá dokumentace.

2000 let dějin proměn vnitřních vztahů v církvi. Kniha je určena teologům, historikům , sociologům a zájemcům o dějiny křesťanství

Praktické učení o církvi. / Tato kniha vděčí za svůj vznik přednáškové činnosti dvou předních současných teologů v Pekingu. Byli sem opakovaně zváni čínským studijním děkanem katolického semináře. Také zde se církev snaží v obtížné a pro ni spíše cizí kulturní situaci působit jako kvas a sůl země a budit naději, že Boží království přijde a že jeho počátky už nastávají. Oba evropští teologové přitom vycházeli z rozhodnutí Druhého vatikánského koncilu, že křesťanská zvěst má být hlásána v každé společnosti, ovšem s plným respektem k jejím kulturním a duchovním tradicím. Tato průkopnická publikace vyšla nejprve v čínštině, ale postupně pak rusky, chorvatsky, německy, slovensky, maďarsky, polsky a posléze vyjde nyní i česky.

Der Begriff 'Dogma' wird hier neu interpretiert, indem Dogmatik als dynamischer Prozess dargestellt wird, der die christliche Botschaft in zeitgemäßen Denkformen formuliert. Besonders in der Ekklesiologie wird die praktische Relevanz der Dogmatik beleuchtet, indem die Auswirkungen biblischer Lehren auf die Kirche und ihre Strukturen untersucht werden. Der Autor, ein erfahrener Dogmatiker und Ökumeniker, bietet in diesem Band eine Sammlung von Referaten und Aufsätzen, die Reformimpulse für die Kirche und deren Verkündigung liefern.

Die Abwehr neuzeitlicher Philosophie und Wissenschaft prägte das I. Vatikanum, das Individualismus und Liberalismus als Grundübel betrachtete und auf Autorität setzte. Diese Haltung führte zu neuscholastischer Theologie und Antimodernismus. Während konservative Kreise im Vorfeld des II. Vatikanums versuchten, diese Positionen zu festigen, öffnete das Konzil die Kirche für die Welt, wiederholte jedoch auch problematische Aussagen des I. Vatikanums. Die Tradition von 1869/70 hat bis heute Einfluss, was einen mutigen Paradigmenwechsel erforderlich macht.