Jiří Váňa Stigen Pořadí knih

Poetická próza Jař odkazující svým podtitulem metaflóra někam „za“ samu přírodu, jak ji obvykle vnímáme, nastoluje otázky, které maně vytanou při její četbě na mysli: Co je krása slova i činu, krása přírody i člověka v dnešní době? Jaká je či by mohla být jeho pravá touha, kde a v čem je jeho původnost, víra, lidskost i dětství? Jiří Váňa Stigen, vystudovaný nordista, ale také zahradník, přitom ústrojně pracuje s principem personifikace vlastností květin. Mnohé postavy knihy, s nimiž se během čtení setkáme, přirovnává k nejrůznějším, často i méně známým „konstantám“ z rostlinného světa, čímž celému příběhu, svého druhu mimořádným lyrickým črtám, dodává další pozoruhodný přesah.

Příběh o tom, jak je důležité být sám sebou a jak vám tvořivost a fantazie pomohou k odvaze. Když se klučina jménem Bulík přestěhuje do uličky Dělová, rychle se dává do party s Lízou, šikovným děvčetem ze sousedství, a dobromyslným, byť značně podivínským vynálezcem doktorem Proktorem. Doposud zneuznaný vědátor vynalezl prdicí prášek a zprvu nepříliš použitelná věc se ukazuje jako ten nejbáječnější vynález na světě. Bulík a Líza vymyslí s důvtipem sobě vlastním úžasný plán – prášek nemusí jen obveselovat děti a dospělé, kdyby totiž doktor Proktor zapracoval na mnohem silnější verzi, mohli by supersilný prášek prodat NASA, Národnímu úřadu pro letectví a kosmonautiku, který by ho dokázal využít k počinům důležitým pro celé lidstvo. Jenomže trojlístku hrdinů se nečekaně staví do cesty nemilosrdní padouchové – pan Trán a jeho synové Truls a Trym. Jejich zlovolným přičiněním se Bulík, Líza i doktor Proktor ocitají ve víru celé řady nebezpečných situací, kdy jim jde doslova o krk. Kdoví, jestli by nakonec bylo učiněno spravedlnosti za dost nebýt doktorovy, Bulíkovy a Líziny statečnosti, vynalézavost a kamarádské soudržnosti... Text doprovází půvabné ilustrace předního norského ilustrátora Pera Dybviga, které příběh plný humoru, fantazie, slovních hříček i bláznivých situací dokonale vystihují a podtrhují.

Poetická próza Ozim s podtitulem Tesařské črty dává nahlédnout do zanikajícího světa málomluvného starého norského tesaře. Jeho život, ale i dávné řemeslné postupy vidíme pohledem člověka-emigranta, cizince, který se během společného soužití s tesařem seznamuje s jeho řemeslem, jimiž byly utvářeny staré dřevěné stavby v Norsku, a poznává hlavně víc tesařovu rodinnou historii, severskou krajinu a její obyvatele. Text knihy Ozim je psán jazykem plným metafor a básnických obrazů. V obecnější rovině v něm najdeme zároveň výzvu k návratu ke kořenům, k opuštění současného způsobu života, jenž mnohdy opomíjí a lhostejně ničí staré věci, takže zapomíná kvůli novému na staletím osvědčené šetrné postupy nebo způsoby chování člověka k přírodě i k sobě samému. Knihu doplňují barevné dřevoryty Jana Jemelky.

Text má v sobě ohromný potenciál poezie, možná víc ve složce psané prózou (tj. básnickou prózou) než ve složce veršové – ta nabývá intenzity nejvíce v básních Ohniště, Opánek, Divizny…). Autor dokáže udržet jednolitost sledu svých představ na výši. Obraz „sušírny“, ač jednoznačně – i použitým výrazivem (Baranář, dědina, ogaři, skřidle…) – spjatý s kopcovitým krajem kolem Olšavy, se mu stal „rámem“, do něhož se mu podařilo umístit „celý svět“ jeho snů, vzpomínek, představ a přání jít „za rubem, za tušením, za teplem“; k tomu si vypomáhá i organicky využitými odkazy na pohádky a mýty. Kvalitu textu podtrhuje také nápaditá hra se slovy, např. v básni č. 8 nebo v pasážích typu „břehů – hřebů“, „hlasy nářečí – hlasy nad řečí“, „čas hlasy neuhasí“, „květ růžovolící a růžovorubý“ atp. Část z výtěžku prodeje této knihy poputuje na výkup přirozeného bělokarpatského lesa Ščurnica (www.kosenka.cz/zachranles)