Zorka Ságlová

V letech 1961-1966 studovala u prof. A. Kybala v textilním ateliéru na VŠUP v Praze. V první polovině 60. let se orientovala na konstruktivní geometrickou malbu, seriální obrazy struktur z drobných geometrických elementů. Ve své rané volné tvorbě zpracovávala na obrazech a objektech strukturální princip atlasové vazby. Bodová struktura seriálních obrazů z pol. 60. let, kterou používala i později v 80. letech s králičími motivy, přímo vychází ze způsobu kreslení textilní matrice. Sledovala tak konstruktivní proud české geometrické abstrakce, která se představila na výstavách Konstruktivní tendence (1966) či Nová citlivost (1968). Konstruktivní geometrickou malbu rozvinula koncem 60. let do prostoru reliéfními obrazy a geometrickými objekty, na přelomu 60. a 70. let i do volné krajiny v land artových akcích s hudebníky Primitives Group a Plastic People a okruhem Křížovnické školy. Podílela se na výtvarné koncepci koncertů. V roce 1969 proběhla ve Špálově galerii klíčová výstava Seno-sláma (v rámci přehlídky Někde něco B. a J. Kolářových), odsouzená pro svou „zvrhlost“ médii i většinou výtvarné obce. Pro tuto akci a pro uměleckou aktivitu bratra Martina Jirouse nesměla po dlouhá léta vystavovat.

V období 1969 – 1972 sice realizovala několik akcí v mimogalerijních prostorech i v otevřené krajině, ovšem jinak jí bylo veřejné působení na dlouho znemožněno. Zabývá se parafrázemi a citacemi ikonografie středověkých tapisérií. Na starých tapisériích také objevila motiv králíka, který se stal jejím průvodcem a hlavním námětem tvorby. Králíka zkoumá coby nositele rozmanitých historických a kulturních kontextů, ale zároveň si pohrává s jeho podobou coby oblíbeného domácího zvířete. Na počátku 80. let začaly vznikat série obrazů, v nichž je malovaný obrys králíka mnohokrát opakován v seriální struktuře, jejímž východiskem je opět atlasová vazba. Strukturu tvořilo nejčastěji střídání králíků dvou různých barev. Několikaletou intenzivní práci na malovaných strukturách s mnoha stovkami králičích figur vystřídaly dynamické razítkové obrazy, v nichž množství králíků plulo v kruhových a spirálovitých od středu k okraji. Jiné kresby, na nichž pracovala s živým králíkem, byly tvořené barevnými stopami králičích tlapek, které autorka kombinovala kresbami siluet králíka pomocí psaného textu, tematicky se vztahujícímu ke králíkovi. Dalším materiálem se staly překopírované archeologické a vědecké kresby nebo keramické značky. Důmyslnou manipulací jednotlivých znaků nebo částí došla znovu ke geometrické struktuře, tentokrát však podmíněné vnitřním dějem, estetickým nebo citovým prožitkem. Tato metoda vycházela z principu programování; převáděla fotografické či reprodukční gesto na rituál malby. Odkrývání symbolů starých kultur a jejich propojování ukázalo kosmické síly i přírodní zákonitosti, interpretované v charakteristických kompozicích v dalších pracích, založených na symbolice principů jin a jang.

Od 90. let se soustřeďovala na konceptuální průzkum mytologických významů králíka, na symboly čínské mytologie a na tvarové elementy, které nacházela v archeologických kresbách.