Henry Nelson Goodman byl americký filozof známý svou prací o kontrafaktuálech, mereologii, problému indukce, irrealismu a estetice. Jeho filozofické úvahy se ponořily do složitosti pravdy, reprezentace a povahy reality. Goodman zpochybňoval konvenční způsoby myšlení a nabízel nové pohledy na to, jak chápeme svět kolem nás. Jeho myšlenky nadále ovlivňují současnou filozofii a vybízejí k hlubšímu zamyšlení nad podstatou poznání a umění.
Významný americký filozof dvacátého století (1906–1998) zpracovává v této knize svou vlastní koncepci estetiky, která je od doby svého vzniku na konci šedesátých let 20. století dodnes považována za převratnou. Cílem knihy je podle autorových slov „nastínit obecnou teorii symbolů“. Goodman považuje umění za jeden ze systémů symbolů, pomocí něhož – podobně jako prostřednictvím vědy či běžného každodenního diskursu – nahlížíme, klasifikujeme a ztvárňujeme okolní svět.
Nové pojetí filozofie a dalších umění a věd je třetí knihou amerického filozofa Nelsona Goodmana, přeloženou do češtiny. Goodman, významný představitel analytické filosofie a estetiky, ji napsal ve spolupráci s Catherine Z. Elginovou. Kniha domýšlí a završuje autorovy klíčové práce, zkoumá spojení filozofie, umění a vědy a jejich vzájemné postavení. Předchozí Goodmanovy knihy navrhly nový přístup k těmto otázkám na základě obecné teorie symbolických systémů. Tyto nástroje interpretace slouží k utváření "mnohých světů". Kniha se zaměřuje na strukturu těchto světů, symboly, které je formují, a jejich vztahy, a zkoumá jejich roli v našich životech. Autorská dvojice analyzuje důsledky těchto úvah pro různé oblasti filozofie, zejména epistemologii. Například se ptají, proč bychom nemohli považovat symbolické systémy za konfliktní fyzikální vysvětlení, ale i za literární díla. Zkoumá se, jak věda, ideologie a fikce ovlivňují naše porozumění světu. Kniha zahrnuje vědecké teorie, historické práce, filozofická pojednání a umělecká díla. Vrcholí kapitolou "Nové pojetí filozofie", která tvrdí, že tradiční filozofické a epistemologické pojmy nejsou již adekvátní.
Stěžejní dílo významného amerického filosofa a estetika zabývající se sémiotickou strukturou umění, představuje též tzv. kognitivní směr v estetice z důrazem na aktivní roli umění ve světatvorbě.
This book displays both the remarkable diversity of Goodman's concerns and the essential unity of his thought. As a whole the volume will serve as a concise introduction to Goodman's thought for general readers, and will develop its more recent unfoldings for those philosophers and others who have grown wiser with his books over the years.
Here, in a new edition, is Nelson Goodman's provocative philosophical classic--a book that, according to Science, "raised a storm of controversy" when it was first published in 1954, and one that remains on the front lines of philosophical debate.How is it that we feel confident in generalizing from experience in some ways but not in others? How are generalizations that are warranted to be distinguished from those that are not? Goodman shows that these questions resist formal solution and his demonstration has been taken by nativists like Chomsky and Fodor as proof that neither scientific induction nor ordinary learning can proceed without an a priori, or innate, ordering of hypotheses.In his new foreword to this edition, Hilary Putnam forcefully rejects these nativist claims. The controversy surrounding these unsolved problems is as relevant to the psychology of cognitive development as it is to the philosophy of science. No serious student of either discipline can afford to misunderstand Goodman's classic argument.
"Like Dewey, he has revolted against the empiricist dogma and the Kantian dualisms which have compartmentalized philosophical thought. . . . Unlike Dewey, he has provided detailed incisive argumentation, and has shown just where the dogmas and dualisms break down." --Richard Rorty, The Yale Review
Provides a workable notion of the kinds of skills and capacities that are central for those who work in the arts.
„In diesem Werk untersucht Goodman unter anderem die Konventionalität der Perspektive; er formuliert eine Theorie der Metapher und ermöglicht vor dem Hintergrund seiner Theorie der Notation die Festlegung eines strengen Werkbegriffs. Das Neue in seiner Kunstphilosophie besteht jedoch in der Erkenntnis der bedeutenden Rolle der Exemplifikation; sie ist eine der wichtigen Weisen, in denen Kunstwerke funktionieren. Das Verfahren der Exemplifikation ist nicht nur von entscheidender Bedeutung etwa für das Verständnis abstrakter Kunst, es hat inzwischen auch scheinbar »entlegene« Disziplinen wie die Anthropologie erreicht, wo es zusammen mit der Denotation zur Beschreibung und Klassifikation rituellen Verhaltens erprobt wird.“
