Charles Péguy

Narodil se v chudé řemeslnické rodině a otec mu zemřel krátce po narození. V letech 1879–1885 navštěvoval základní školu, kde si ho všiml ředitel a zajistil mu stipendium, aby mohl v letech 1885–1891 pokračovat na lyceu v Orléans. Po přípravce ve Sceaux a roční vojenské službě byl roku 1894 přijat na École normale supérieure (ENS) v Paříži. Mezi jeho učiteli byl také Romain Rolland a Henri Bergson, který na něho měl veliký vliv. Péguy byl vášnivý republikán a měl blízko i k socialistům, a když vypukla Dreyfusova aféra, postavil se rozhodně na jeho stranu. Roku 1897 se oženil s Ch.-F. Baudouinovou, s níž měl čtyři děti, a začal psát do Revue socialiste. Když neuspěl v závěrečné zkoušce na ENS, založil blízko Sorbonny knihkupectví, které se stalo centrem Dreyfusových obhájců. Dlouho podporoval Jeana Jaurese, svého spolužáka z ENS, postupně se však se socialisty rozešel, protože jim vytýkal nedostatek vlastenectví a později také proticírkevní zákonodárství J. Ferryho. „Nechci, aby druzí byli stejní. Chci, aby zůstali jiní.“ Péguyho vřelé francouzské vlastenectví a důraz na osobní statečnost silně ovlivnily francouzský odpor za Druhé světové války i Ch. de Gaulla. Roku 1900 založil Péguy literární časopis Les cahiers de la quinzaine, kam psal také Romain Rolland, Julien Benda, Georges Sorel, Daniel Halévy a André Suares. Časopis měl velké finanční problémy a nevycházel pravidelně, nicméně do roku 1914 vyšlo 229 čísel. Péguy se v těchto letech stává jedním z prvních kritiků „modernity“, které vyčítá sobectví a hamižnost, zbabělou pohodlnost a mravní rozklad společnosti. „Jako se křesťan připravuje na smrt, připravuje se moderní člověk na důchod.“ Proti tomu zdůrazňuje odvahu a její velké vzory, především Janu z Arku. V jeho díle se také projevuje nový zájem o křesťanskou mystiku zároveň s rozhodným odporem vůči antisemitismu.