Sborník spřízněných autorů vycházející u příležitosti životního jubilea přední osobnosti české iberoamerikanistiky, historie a etnologie – Oldřicha Kašpara V roce 2022 oslavil kolega, učitel, přítel, Oldřich Kašpar významné životní jubileum. Tato událost přivedla autory sborníku k myšlence sestavit tuto monografii autorů spřízněných s touto významnou osobností české iberoamerikanistiky, historie a etnologie.
Kniha o mýtech Indiánů Severní Ameriky i Sibiře, o jejich podobnostech a propojení i možných genetických souvislostech. Náhodný výběr mansijského mýtu, který vykazoval určité podobnosti s mýty jiných národů, mne přivedl na stopu prastarého příbuzenství. Linie, která propojuje staré i současné populace velmi vzdálených míst, která leží na různých kontinentech, přes něž jsme schopni sledovat nejen stopy našeho mýtu, ale také stopy příbuzenských vazeb. Podobnost starobylých vyprávění tedy není náhodná, ale vyjadřuje pradávnou příbuzenskou spojitost, která se ovšem v našem případě vztahuje na tak odlišné a geograficky vzdálená etnika, jako jsou některé skupiny původních obyvatel Sibiře, dalších oblastí Asie, ale také Ameriky, Evropy, a dokonce i Afriky. Těžko uvěřitelná se jeví představa, že by mohly sdílet nejen příběhy, geny, ale i další kulturní prvky.
Skutečný příběh lovce ze sibiřského národa Mansů Saša žije daleko od civilizace na horním toku řeky Pelym, která pramení v podhůří Uralu. Ještě před dvaceti lety zde stávaly osady několika mansijských rodin, jež však jedna po druhé mizejí. Jen Saša dál zůstává v lesích — loví losy a medvědy, a jak mu ubývají přátelé, stále víc upevňuje pouto s láhví laciného alkoholu. V opilosti vztáhne ruku na jednoho ze zbývajících souputníků, Peťku. A ačkoli se v osamělosti rozlehlé tajgy odpuštění stává téměř životní nutností, spravedlnost brzy dosáhne i sem. Ani vězení však nedokáže spoutat duši lovce. Svobodný život v domovské tajze ožívá v Sašových vzpomínkách na rodinu i v obrazech starých příběhů. Nejhorší trest tak nakonec vyměří až sám čas — po návratu domů jsou Sašovi příbuzní mrtví a on ztrácí smysl života. Začíná jeho postupné odcházení z tohoto světa, provázené osobními démony i duchy lesa, jež jeho lid provázejí. Sašova postava odráží smutnou historii malého národa Mansů, který se stal obětí sovětské epochy a jejího zániku.
Kniha Původní obyvatelé a globalizace je v mnoha ohledech jedinečná. Na základě zkušeností a poznatků z dlouhodobých terénních výzkumů se autorský tým zamýšlí nad současnou situací domorodých obyvatel pěti kontinentů. V pěti tematických blocích, z nichž každý představuje specifický úhel pohledu, kniha reflektuje dopady globálních procesů na původní obyvatele i složitou síť vzájemných vztahů, v nichž nemusejí figurovat pouze v roli pasivních obětí, ale jejichž podobu mohou i sami ovlivňovat. V česko-slovenském prostoru představuje kniha zatím první publikaci poskytující komplexní pohled na problematiku původních obyvatel v kontextu současného globalizujícího či glokalizujícího se světa. Kniha je určena českému a slovenskému čtenáři z řad odborné i laické veřejnosti, studentům antropologie, etnologie, politologie, sociologie, kulturních studií, environmentalistiky, geografie a dalších disciplín se zájmem o původní obyvatele.
Duch tajgy je kniha o hledání. O touze po poznání a pochopení života obyvatel tajgy, světa zvířat, rostlin, lidí a duchů. Duch tajgy je kniha o životě lesa a jeho lidí, který vábí, ale zároveň i nahání strach. Tomáš Boukal navštěvoval přes dvacet let Západní Sibiř a Ural, prostor obývaný málopočetným etnikem lovců a rybářů – Mansů. Za tu dobu se v těchto místech odehrála řada změn, které vedly až téměř k zániku některých společenství. Rodová území původního obyvatelstva byla výrazně zasažena těžbou dřeva či přítomností trestaneckých kolonií. Plánované hospodářství, do kterého byli nuceně začleněni i Mansové, s pádem Sovětského svazu zaniklo. Domorodí lovci však byli ponecháni na pospas živelnému kapitalismu, který pro ně byl zcela devastující. V současnosti odcházejí zbývající obyvatelé tajgy do měst, kde jsou asimilováni majoritním obyvatelstvem, a staré tradice odumírají. Jedním z jejich posledních očitých svědků je právě Tomáš Boukal.
Přízračná sibiřská tajga, nekonečné bažiny, zapomenuté trestanecké osady. Prostředí, ve kterém se osamělý český etnograf cítí méně sám. Hledá poslední příslušníky místních domorodých skupin, kteří zde živoří na hranici jejich zanikajícího světa. Celý kraj ale zahaluje závoj strachu. Mizí v něm mladé dívky. A není nikdo, kdo by je hledal. Etnograf se seznámí se sestrou jedné z pohřešovaných a nechá se postupně pohltit pátráním po osudu ztraceného děvčete. Většina cest, po kterých se vydává, však končí hluboko v lese…
Kniha Cesta lesem je pokusem o sblížení dvou odlišných přístupů k psaní v rámci sociální a kulturní antropologie. Nahlíží na skupinu původních obyvatel Sibiře - Manse z různé perspektivy. V práci je použit, do jisté míry, experimentální přístup k etnografickému psaní. Umístěny jsou vedle sebe dva texty, které plynou paralelně. První z nich vychází z přístupu ekologické antropologie v širším významu, kdy je tento podobor sociální antropologie chápán jako studium vztahů mezi různými složkami etnického ekosystému a krajiny. Tento, převážně pozitivistický, popis je doplněn paralelním reflexivním textem, který popisuje okolnosti výzkumu z čistě subjektivního hlediska autora, včetně emocionálního prožívání. Oba texty by mohly existovat nezávisle na sobě. Zároveň se však mohou dobře doplňovat, tak jak oba popisují stejná místa a aktéry, ale z odlišné perspektivy.
Etnolog Tomáš Boukal ve své výjimečné knize zkoumá kulturu nativních skupin severozápadní Sibiře, často označovaných jako "sibiřští indiáni". S neobyčejnou erudicí popisuje život v extrémních podmínkách sibiřské tajgy, čerpaje ze svých četných pobytů a cenných zkušeností. Kniha je obohacena o původní záznamy mýtů a legend sibiřských lovců, které osloví milovníky lidové slovestnosti a vyprávění o původu světa. Závěr publikace se zaměřuje na konfrontaci tradiční kultury s moderní expanzí těžby ropy a plynu v regionu. Součástí knihy jsou také cenné fotografie, které autor pořídil během terénních výzkumů. V textu se objevují osobní zážitky, jako je popis cesty skrze zimní tajgu, kdy autor s lovcem Valerem prochází zasněženou krajinou, hledajíc cestu k mansijské osadě. V této osadě, obývané rodinou Mansů, je zachycena atmosféra každodenního života, kdy se po příchodu rozsvítí petrolejová lampa a rozproudí se hovor. Boukalova kniha tak nabízí jedinečný pohled na kulturu a tradice, které se potýkají s moderními výzvami.