Beckett i zen se zcela shodují na strastném charakteru lidské existence a je jim společná i touha nalézt nefiktivní způsob, jak toto utrpení překonat. Metoda buddhistické meditace vykazuje překvapivě shodné rysy s tvůrčí metodou Beckettova sebenahlížení. Foster cituje základní Beckettův paradox o „Bohu, který není, ale zjevně být musí“ a boří tím stereotypní náhled na Becketta jako protagonistu absurdity. Spolu se studiemi Adornovými a Mersierovými patří Fosterova práce k tomu nejlepšímu, co bylo o Beckettovi napsáno.
