Eugen Strouhal
24. leden 1931 – 20. říjen 2016
Eugen Strouhal (24. leden 1931, Praha – 20. říjen 2016, Praha), v běžném životě a v publikacích užíval jméno Evžen Strouhal, byl významný český antropolog, archeolog, lékař a muzejník, který přispěl k založení vědního oboru paleopatologie. Zabýval se především výzkumem starého Egypta. Působil v Československém egyptologickém ústavu Univerzity Karlovy (dnes Český egyptologický ústav), následně v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, a později také na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Hlásil se ke katolickému vyznání a prosazoval ekumenický přístup.
Eugen Strouhal se narodil v Praze do vědecké rodiny. Oba jeho rodiče byli lékaři. Dědeček, Vincenc Strouhal, patřil mezi kapacitu v oblasti experimentální fyziky, jeho biografii věnoval i jednu ze svých posledních knih Profesor Čeněk Strouhal, zakladatel české experimentální fyziky. V roce 1956 vystudoval na Univerzitě Karlově v Praze Fakultu všeobecného lékařství a o tři roky později Filozoficko-historickou fakultu.
Kariéra Počátky kariéry Od roku 1956 do roku 1957 působil jako lékař ve Františkových Lázních. Následně roku 1957 nastoupil jako odborný asistent do Biologického ústavu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni, kde působil do roku 1960. Zde započala jeho pedagogická činnost, která zaznamenala u studentů velkou popularitu. Poté krátce působil na lůžkovém oddělení Výzkumného ústavu endokrinologickém v Praze-Motole. Od roku 1961 se stal členem Československého egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde působil do roku 1968. V těchto letech také učil antropologii a archeologii zahraniční studenty v angličtině a francouzštině na Univerzitě 17. listopadu.
Politické pozadí Vzhledem k událostem Pražského jara roku 1968 byl pro udržení se na Karlově univerzitě nucen vstoupit do Komunistické strany Československé. To odmítl a rozhodl se pro zaměstnání v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, kde mu bylo umožněno v započaté práci pokračovat. Zde působil jako kurátor sbírek od roku 1969 do roku 1992. Tam se zasloužil o pokračování expedic a o založení a uspořádání sbírkových fondů pravěku a starověku z oblasti Egypta. Na Karlovu univerzitu se jako pedagog vrátil po sametové revoluci v roce 1989. Začal vyučovat od roku 1990 na 1. lékařské fakultě v jejím Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků, jehož byl od roku 1993 (v témže roce ukončil zaměstnání v Náprstkově muzeu) do roku 1998 přednostou[5] a poté emeritním profesorem. Zasloužil se o znovuzrození tohoto ústavu, který během normalizace téměř zanikl.
Kariérní úspěchy Do Náprstkova muzea převedl značnou část staroegyptských mumií. Roku 1971 uspořádal výstavu Staroegyptské mumie, které zkoumal spolu s radiologem Lubošem Vyhnánkem. Na základě této spolupráce vznikla publikace Egyptian Mummies in Czechoslovak Collections vydaná v roce 1979, jež patřila mezi jedny nejuznávanějších tohoto typu. Díky popularitě u studentů se zasloužil o prosazení paleopatologie, jakožto individuální složky lékařského programu. Na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy uspořádal několik konferencí, např. Konference o historii medicíny v roce 1996 a 12. sjezd Paleopatologické asociace v Praze a Plzni roku 1998.
Roku 2004 se zotavil z vážné, život ohrožující nemoci. Následně se rozhodl odejít z Karlovy Univerzity, za zásluhy tomuto ústavu mu byl udělen titul emeritního profesora. Nepřestal se věnovat studiu a výzkumu paleopatologie.
Výpravy do Egypta Od roku 1961 do roku 1965 se opakovaně zúčastňoval expedic do Núbie v rámci programu UNESCO, který usiloval o záchranu památek ohrožených vodami nově budované Vysoké Asuánské přehrady.[6] Zde se podílel především na výzkumu pohřebišť z pozdně Římské a raně Byzantské doby u Wádí Kitny a Kalábši jih. Tyto expedice ho inspirovaly k uspořádání další série výzkumných výprav, které se konaly od roku 1965 do roku 1967, zkoumajících obyvatelstvo přesídlené z oblasti zaplavené Vysokou Asuánskou přehradou.
Účastnil se československého archeologického výzkumu v Abúsíru nedaleko Káhiry. V roce 1961, 1966 a 1968 pak přímo při odkrývání Ptahšepsesovy mastaby, která patří mezi největší nekrálovské hrobky Egypta 3. tisíciletí př. n. l. Expedic do Abúsíru se účastnil i po odchodu z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy roku 2004. Spolupracoval rovněž s britsko-nizozemskou expedicí v severní Sakkáře a s rakouskou expedicí v núbijské Sajále.
Přínos pro paleopatologii Patřil mezi největší vědecké kapacity tohoto oboru. Spoluzaložil Paleopatologickou asociaci (Detroit 1982). Zabýval se především doklady o nádorovém bujení a výzkumem tělesných pozůstatků historických osobností starověkého Egypta, především panovníků a členů jejich rodin.[