Václav Věžník
Operní režisér a profesor operní režie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, držitel Ceny města Brna v oboru dramatické umění (2005). Režisér Janáčkovy opery Národního divadla Brno v letech 1954 - 1993.
Prof. Václav Věžník je jednou z nejvýznamnějších osobností české operní režie druhé poloviny dvacátého století. Narodil se v Brně v rodině, v níž byl cílevědomě vychováván k vztahu k umění, literatuře, hudbě a divadlu. Jeho strýc, který na něj měl značný vliv, byl operní pěvec Leon Slavík. Po maturitě v roce 1949 nejprve rok studoval hudební a divadelní vědu na filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Když byl na Janáčkově akademii otevřen obor operní režie, stal se jeho posluchačem, žákem prof. Josefa Munclingra.
V roce 1954 byl přijat do svazku Janáčkovy opery Státního divadla v Brně, nejprve ve funkci asistenta režie, ovšem záhy se prosadil naplno svými vlastními režiemi. První jeho samostatnou režijní prací byla velmi úspěšná inscenace opery italského skladatele Gaetana Donizettiho Don Pasquale, brzy po ní následovala inscenace další klasické italské komediální opery, Rossniho Lazebníka sevillského. V těchto inscenacích se naplno projevily Věžníkovy režisérské schopnosti a přednosti, které rozvíjel po celý svůj úspěšný umělecký život na četných scénách doma i v zahraničí. Jsou to především dokonalý smysl pro prolnutí partitury s požadavky libreta, jedinečná schopnost vést cíleně operní zpěváky k svébytnému hereckému projevu, v operních inscenacích tolik nutný a potřebný cit pro výtvarnou podobu díla a dokonale zvládnuté pojetí důsledné jednoty jevištní kompozice. A k tomu je nutné přidat ještě vyzrálý smysl pro jevištní ztvárnění komických charakterů a komediální situace, který nebývá u operních režisérů-specialistů tohoto žánrů vždy nejvytříbenější. Logicky byla Václavu Věžníkovi po těchto inscenacích změněna smlouva a Věžník se stal řádným režisérem souboru. V Janáčkově opeře došlo k jedinečnému fenoménu, pracovala zde trojice vynikajících operních režisérů, z nichž každý vynikal svým osobitým rukopisem. Vedle zkušených matadorů Miloše Wasserbauera a Oskara Linharta se ocitl mladý, vysoce talentovaný a velmi průbojný Václav Věžník. Není divu, že za této situace se stala Janáčkova opera scénou, kde se formovala moderní česká operní režie.
Mezi první Věžníkovy operní inscenace v Janáčkově opeře patří také Verdiho Rigoletto, Pucciniho Tosca či Saint-Saënsova opera Samson a Dalila. Již samotné vyjmenování těchto inscenací dokumentuje další směr Věžníkova režijního zaměření a šíře jeho záběru – soustavné kultivování inscenačního stylu romantické opery.
Šestou operní inscenací Václava Věžníka v Brně byla legendární světová premiéra do té doby jevištně neprovedené čtvrté opery Leoše Janáčka Osud, která byla pod taktovkou Františka Jílka uvedena 25. října 1958 v rámci janáčkovského festivalu. Inscenace Osudu nastartovala řadu Věžníkových úspěšných janáčkovských inscenací doma i v zahraničí. Pro každou z nich dokázal nalézt odpovídající inscenační styl a tato představení patřila vždy k úhelným kamenům repertoáru opery, která nese Janáčkovo jméno ve svém názvu. K Její pastorkyni a Příhodám lišky Bystroušky se vracel opakovaně a vždy se jednalo o svébytnou, mimořádně úspěšnou interpretaci díla. Není možné v této souvislosti opomenout jeho průkopnické nastudování Věci Makropulos v Teatro Municipal v italském Reggio Emilia.
Na mimořádně obsáhlém seznamu Věžníkových režií najdeme tituly českého i světového klasického operního repertoáru. Z těch českých jmenujme alespoň Dvořákovu Rusalku, Jakobína a Dimitrije, z díla Bohuslava Martinů Veselohru na mostě či Řecké pašije a dále opery Bedřicha Smetany. Z těch pak především Prodanou nevěstu, kterou Věžník režíroval v Brně a v řadě inscenací na dalších českých a hlavně zahraničních scénách. Bez nadsázky lze říci, že díky Věžníkově inscenaci se měli možnost seznámit operní diváci v desítkách evropských zemí. A totéž platí i o Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, které měli možnost shlédnout například v prvotřídní pěvecké interpretaci našich i zahraničních sólistů v portugalském Lisabonu v roce 2001.
Přečetná je řada oper Giuseppe Verdiho a Giacoma Pucciniho, které Věžník režíroval jak v Brně, tak v dalších divadlech. Za všechny jmenuje alespoň Pucciniho Toscu či Turandot, z vediovského repertoáru Rigoletta, Traviatu, Macbetha, Maškarní ples, Dona Carlose, Aidu, Otella a především jeho první brněnské uvedení Nabucca, které se stalo doslova brněnským kultovním operním představením. Zmiňme se také o Weberově Čarostřelci, Gounodově Faustovi a Markétce, Borodinově Knížeti Igorovi, Zlatém kohoutku N. A. Rimského-Korsakova. Z Věžníkových mozartovských inscenací si připomeňme Cosi fan tutte, Figarovu svatbu, Kouzelnou flétnu či Dona Giovanniho. Mimořádnou pozornost věnoval vždy Václav Věžník operám 20. století a soudobé operní tvorbě. Režíroval například operu Jana F. Fischera Romeo, Julie a tma na námět Otčenáškovy prózy, ze světové tvorby Szokolayovu Krvavou svatbu, Einemovu Dantonovu smrt, Brittenova Alberta Herringa. Skvělá byla jeho inscenace Bergova Vojcka. Mimořádný zážitkem byla československá premiéra Gershwinovy „černošské opery“ Porgy a Bess, kterou si o několik let později zopakoval stejně úspěšně v Ostravě. Z dalších připomeňme alespoň Poulencův Lidský hlas (libreto Jean Cocteau), Španělskou hodinku Maurice Ravela, Zásnuby v klášteře, Semjona Kotka a Vojnu a mír Sergeje Prokofjeva.
V České republice není jediné profesionální operní divadlo, na kterém by Václav Věžník neuvedl některou ze svých podnětných inscenací. V zahraničí patří k nejuznávanějším českým operním tvůrcům. Zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech pravidelně s úspěchem režíroval v řadě evropských prestižních operních divadel.
Řadu let se věnoval pedagogické činnosti na Hudební fakultě JAMU. Byl jmenován profesorem pro obor operní režie. Po vzniku Státní opery Praha počátkem devadesátých let působil určité období ve funkci uměleckého šéfa této instituce.
Jeho aktivita, elán, energie jsou příslovečné. Z jeho posledních inscenací jmenujme alespoň Boitovu operu Mefistofele, Mozartova Idomenea či obnovené nastudování Verdiho Aidy, opery, k níž se neustále s láskou navrací. M. Weimann