Nikolaj Semjonovič Leskov Pořadí knih

Stylizovaná románová kronika Až se hnou vody (v definitivní podobě vydaná rusky roku 1872) zůstala u nás na rozdíl od Leskovových známých povídek a románů stranou pozornosti – česky vyšla poprvé a naposledy před více než sto dvaceti lety (1903). Nový překlad Jana Machonina potvrzuje neobyčejnou živost a modernost této prózy, v nížLeskov více než jinde opustil formu románu, využíval odcizené perspektivy jakoby filmového vypravěče a ve střídání různých stylových rovin výrazně obohatil jazyk prvky odposlouchané řeči. Do bezmála idylického prostředí jednoho ruského městečka, zvláště malého společenství jeho pravoslavných duchovních, proniká atmosféra moderní doby, volnomyšlenkářství a nihilismus, jak se tehdy nové myšlenkové proudy v Rusku označovaly. Tyto střety probouzejí k životu zápletky, jejichž bizarnost nabývá místy až absurdních poloh. Tak Leskov utkal podivuhodnou síť směšných i dojemných příhod, z níž vyvstává působivý obraz duchovní a materiální podstaty Ruska 19. století v celé jeho složitosti.

Tři portréty žen, tři pohnuté osudy, jejichž společným jmenovatelem je láska - nešťastná a nerovná (Kalvárie), naplněná ale tragická (Bojovnice), vášnivá a sebezničující (Lady Macbeth z Mcenského újezdu). Poslední dílo se stalo námětem slavné opery D. D. Šostakoviče, uváděné i pod názvem Kateřina Izmajlovová.

Román o životě jedné rodiny naturalizovaných německých přistěhovalců v šedesátých letech 19. století na peterburském Vasiljevském ostrově.

Tři povídky z posledního sociálně kritického období autorovy tvorby. První (Údolí slz) přináší kuriózní obraz hladovějící orelské vesnice z r. 1840. Druhá a třetí (Zaječí skrýš, Noční sůvy) mají formu "skazu" a spojuje jemyšlenka,že žádné lidské bytosti není odepřena možnostmravního vzkříšení.