Jan Jeník z. Bratřic

Jan Jeník z Bratřic se narodil na Tři krále roku 1756 na zámku v Radvanově jako Jan Nepomuk Vojtěch Baltazar Ignác z Bratřic, potomek vladycké rodiny pánů z Bratřic a syn Josefa Jiřího z Bratřic, na Radvanově a Dolních Hrachovicích a jeho manželky Karolíny Malovcové z Malovic. Muž, jehož později známe pod obrozeneckým jménem Jan, tedy Jeník z Bratřic, získal gymnaziální vzdělání v letech 1766-72 u jezuitů, poté absolvoval filozofická studia ve Svatováclavském semináři v Praze , načež začal studovat práva. Z neznámé příčiny studia opustil a dal se na vojnu, když nastoupil r. 1773 jako kadet k pěšímu pluku č. 35 Oliviera Wallise (od r. 1793 zvaného podle vlastníka jako pluk Wenkheimův, později pluk plzeňský podle doplňovacího okresu ). V matrice pluku je uveden r. 1787 jako praporečník a brzy nato už jako poručík, r. 1790 stal se nadporučíkem a r. 1795 hejtmanem. V této hodnosti setrval u pluku do konce r. 1799, kdy vojenskou službu opustil. Bojoval nejprve pod Laudonem u Bělehradu a pak ve čtyřech taženích proti francouzským revoluční armádám.

Koncem r. 1792 odešel jeho pluk pod vévodou Koburským a v následujícím roce bojoval u Aldenhovenu, Neerwindenu a později pod pevnostmi Valenciennes, Cambrai a Maubeuge. Tehdy byl svědkem, jak na rakouskou stranu přeběhl generál Dumouriez a princ Égalité. V době Pichegruovy ofenzívy byl 13. června 1794 v bitvě u Hooghlede zraněn a prodělal pak neslavný ústup z Belgie až na Rýn. Následujícího roku se zúčastnil dobývání Mohuče a setkal se s generálem českého původu, Janem z Klenového. V r. 1796 prodělal tažení jižním Německem až k řece Lechu a pak pronásledování Moreauovy armády k Rýnu. Podruhé byl těžce raněn za dvoudenního boje u Limburka. R. 1799 bojoval ještě u Stockachu, ale celého tažení se nezúčastnil. Rezignoval na svoji hodnost a 5. března se rozloučil s mužstvem projevem, v němž vzpomněl českých reků Jana Žižky a Prokopa Velikého. Od následujícího roku už žil jako soukromník v Praze. Tady se stal brzy známou osobou, zejména pro své vlastenecké smýšlení a také příjemné chování.

Téměř půlstoletí pak Jeník z Bratřic věnoval pilnému sběru a opisování literárních památek české minulosti. Dnes nám tato práce připadá poněkud zbytečná, ale v době vrcholícícho národního obrození byla považována za velmi záslužnou. Zachovalo se celkem 17 mohutných dílů, z nichž 6 bylo uloženo v knihovně rytíře z Neuberka a dalších 11 v Národním muzeu království českého. Z toho bylo v muzeu sedm svazků zakoupeno z rodiny F. A. Mauermanna a další čtyři přibyly z pozůstalosti Ferdinanda Čenského. Muzeum následně koupilo i svazky neuberkovské a dalších šest jednotlivých svazečků, které se nacházely v nejrůznějším držení. Až r. 1932 byl Muzeem zakoupen nejstarší, dosud pohřešovaný svazek zápisů Jeníka z Bratřic pocházející z r. 1809 a mimo to byl v pozůstalosti J. N. Štěpánka nalezen svazek další. Kromě nich víme ještě o svazku, jenž zůstal v pozůstalosti Jaroslava Kampra, a o Jeníkově autobiografii, jež byla objevena r. 1903 na hradě Buchlově -Tagbuch der merkwürdigen Vorfällen meiner Dienstzeit. Z ní také čerpáme údaje o vojenské službě Jeníka z Bratřic, neboť tzv. plukovní deník si vedl po léta velmi pečlivě.