Libor Koval
- 4. 1930, Praha, † 28. 12. 2003, Freiburg (SRN). Pochází z úřednické rodiny. 1949 maturoval na gymnáziu ve Frýdku-Místku a vstoupil do salesiánské kongregace v Ořechově u Polešovic. Po likvidaci všech řádů (jaro 1950) byl krátký čas dělníkem, od podzimu téhož roku pak studoval ruštinu a srovnávací slovanský jazykozpyt na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Roku 1955 se stal pracovníkem jazykovědného oddělení Československo-sovětského institutu ČSAV v Praze. V roce 1960 byl pro své náboženské aktivity zatčen a po propuštění (1961) pracoval jako odbytář v Tesle, závozník a skladník v Národní galerii. V letech 1964–1968 byl dokumentátorem v různých průmyslových podnicích. V roce 1968 emigroval do Vídně, kde získal stáž ve Slovanském ústavu vídeňské univerzity a krátce také působil jako režisér ve Volkstheatru. V letech 1969–1973 studoval v Římě teologii na Papežské Gregoriánské univerzitě, v letech 1974–1976 na Papežském orientálním institutu (1976 licenciát teologie; disertační práce: Vliv clunyevského reformního hnutí na Kyjevskou Rus). V roce 1975 vysvěcen na kněze západního a východního obřadu. V letech 1977–1980 byl knězem pro studenty univerzity v Bochumi. 1980–1981 založil a vedl ruské náboženské vysílání rozhlasové stanice Radio Veritas Asia v Manile na Filipínách. Od roku 1982 působil na různých místech v SRN (Grengenbach, Manheim), od roku 1984 žil ve Freiburgu, kde se pastoračně věnoval zejména emigrantům ze slovanských zemí.
Debutoval ve studentském časopise Úsvit (1947), dále publikoval v Moravskoslezském deníku (Ostrava), Plameni, Národní politice (Mnichov), Rozmluvách (Londýn), Studiích (Řím); po roce 1989 v Akordu, Lidových novinách aj. Aktivně působil v několika pěveckých sborech, např. Kühnův smíšený sbor. Kovalova poezie je dílem básníka-lingvisty, který systematicky těží z nepřeberných možností jazykového materiálu a literární tvorbu chápe jako specifickou formu hry. Ve snaze proniknout co nejhlouběji do struktury jazyka, dosáhnout estetického účinku spojováním zdánlivě nesmyslných slov či představ, a odhalit tak překvapivě nové sémantické i filozofické hodnoty poezie, Koval často volí takové básnické postupy, jako jsou parafráze, ohlasy, pastiše, kaligramy apod. Ve sbírce Lingvorytmologie aneb Písně moudrého blázna vědomě navázal na experimentální postupy Christiana Morgensterna a s poetickou hravostí vytvářel jazykové grotesky, slovní hříčky i nonsensovou poezii, mající blízko rovněž k textům Lewise Carrolla. Ve sbírce Kon/tra/texty, inspirované do jisté míry experimentální poetikou Helmuta Heissenbüttela, využívá jazykových kombinací a permutací k parodování exaktnosti jazyka vědy. Sbírka Kryliády je v podstatě souborem parafrází na písňové a básnické texty Karla Kryla. Zájmy jazykovědce i osobní poznání Dálného Východu pak stály u zrodu parafrází klasické japonské poezie, psané formou haiku a tanka (Kapky na skle), a staré korejské poezie ve formě sidžo (Květy staré Koreje). Ani tento příklon k výrazové pregnantnosti orientální poezie, v jejichž parafrázích vyvrcholilo básníkovo úsilí o reflexivní poezii, však neoslabil jeho touhu po experimentu. V knize Poetická scherza, jejímž základem jsou montáže nejrůznějších textů, vytvořil literární obdobu výtvarných koláží a muchláží a do veršů vkomponoval názvy různých českých i cizích literárních a filmových děl, esejů apod. V rámci těchto „ohlasových koláží“, založených na konfrontaci původního a nově vytvořeného kontextu, se Koval také pokusil zcela osobitě interpretovat i řadu současných českých básníků. Kovalova duchovní lyrika má tradiční podobu mariánské poezie (Moravské madony) a žalmů (Žalmíčky).