Kakuzō Okakura

Japoncům i ostatním národům je již dávno znám jako přední autorita v oboru orientálních starožitností a dějin umění.

Roku 1886 byl, přes své mládí, jmenován členem císařské umělecké komise a japonskou vládou vyslán do Evropy a Spojených států, aby tam studoval rozvoj umění.

Okakura, dalek toho, aby se dal unést svými zážitky, poznal právě naopak, že jeho láska k asijskému umění se jeho cestami ještě prohloubila; a od té doby se snažil svůj vliv uplatnit ve směru posílení a oživení japonského národního umění. Tím se vědomě postavil proti pseudoevropanství, které přišlo na Východě tak do módy.

Po svém návratu ze Západu byl Okakura v uznání jeho zásluh jmenován japonskou vládou ředitelem nové školy v Uenu. Politické převraty všeho druhu měly však za následek, že na školu narážely stále nové vlny tzv. evropanství; a roku 1897 bylo vynuceno, aby evropské vyučovací metody dostaly širší pole. Okakura zažádal o propuštění. Půl roku poté se kolem něj seskupilo 39 nejnadanějších mladých umělců Japonska a s těmi založil Nippon Bidžicuin, salon krásných umění, v Janaku, předměstí Tokia.

Jestliže pana Okakuru nazýváme s jistým oprávněním Williamem Morissem své vlasti, pak musíme označit Nippon Bidžicuin za druh japonské Merton Abbey - zde byly pěstovány různé druhy uměleckého řemesla, jako např. práce s lakem a z kovu, bronzolijectví a výroba porcelánu, jakož i japonská malba a plastika. Příslušníci této školy se snažili nabýt hlubšího soucítění a porozumění pro současné proudy v umění, ale zároveň uhájit a prohloubit svůj národní svéráz. Je jejich pýchou, že jejich práce lze vidět mezi tím nejlepším, co v onom oboru bylo vytvořeno. Mezi nimi byla jména jako Hašimoto Gaho, Kanzan, Tajkan, Sessei, Kozan a jiná, stejně zvučná. Vedle své činnosti v Nippon Bidžicuin našel Okakura ještě čas, aby se zabýval studiem starožitností Číny a Indie.