Ferdinand Engelmüller

Proslulý mistr pastelů patřil k nejdéle studujícím u prof. Mařáka. Zpočátku přijímal téměř rovnocenně příklad chittussiovské malby, což dokládá i prvně vystavovaný olej „Na mrtvém rameni Labe", vystavený r. 1891 na Jubilejní zemské výstavě.

Rovinaté krajinné záběry s vodou (tři takové vlastní Moravská galerie v Brně) maloval s Antoním Slavíček v Polabí nedaleko Staré Boleslavi, v polovině 90. let se zintenzivňuje jeho prožitek lesních interiérů, sílí vliv Mařákův, ale i dekadentní poezie („Touha, hoře, klid" - 1896).

Sklonek století se projevil u umělce krásnými obrazy parků v podzimní náladě se spadaným listím, s rozpadajícími se architekturami nebo s poletujícími havrany. Engelmüller patřil k zakládajícím členům Mánesa, ale r. 1898 jeho řady opustil a natrvalo zakotvil v Jednotě umělců výtvarných.

V roce 1897 si založil v Praze výtvarnou školu, kterou s úspěchem vedl mnoho let a jíž prošli např.: Otakar Nejedlý, Gustav Macoun nebo Jaroslav Šetelík.

Od roku 1902 se věnoval cyklu „Česká krajina", kterým chtěl postihnout tvářnost domácího kraje v různých denních a ročních dobách. Náměty nacházel posléze i na Šumavě a na Českomoravské Vysočině, ale po sílícím vlivu Dille z Dachau čím dál více komponuje fantazijní krajiny, nejednou s figurální stafáží („Don Quijote").

Engelmüller zvládal monumentální formy a jeho obrazy se staly součástí mnoha reprezentačních interiérů významných domácích i zahraničních institucí. Ve své době patřil k mezinárodně známým výtvarníkům a jeho díla se nacházejí po celém světě.