Jarmila Mourková
Narodila se 26. 2. 1931 v Praze, zemřela 28. 8. 1992 tamtéž. Prozaička a literární historička. Otec byl řeznickým dělníkem, manžel Jaromír Loužil je historikem filozofie a kultury. V dětství Mourková onemocněla nervovou chorobou s trvalými následky. Po maturitě na reálném gymnáziu (1951) studovala češtinu a literární vědu na FF UK. Absolvovala 1956 diplomovou prací Myšlenkový vývoj Josefa Hory se zvláštním zřetelem k období kolem Mnichova; CSc. 1964 prací Básnické počátky Josefa Hory a jeho zápas o socialistickou literaturu ve 20. letech, PhDr. 1967 na základě kandidátské práce. Pracovala v Literárním archivu Národního muzea, a to i po jeho začlenění do Památníku národního písemnictví (1964), postupně jako odborná a vědecká asistentka, vědecká (od 1964) a samostatná vědecká pracovnice (od 1982). Zpracovala zde pozůstalosti řady českých spisovatelů: Jiřího Mahena, Josefa Svatopluka Machara (1962), Boženy Benešové, Josefa Hory, Hany Kvapilové, Pavly Buzkové (1963), Emanuela Lešehrada, Jarmily Svaté (1968), Vojtěcha Jiráta (1969), Jana Nohy (1971), Marie Majerové (1976), Jaroslava Hůlky (1978), Růženy Svobodové, F. X. Šaldy, Richarda Weinera, F. X. Svobody, Zdeny Horové (1979) aj. Do důchodu odešla 1989. Debutovala 1955 v Květnu. Kritiky a studie publikovala v periodikách Plamen, Tvorba, Hlas revoluce, Kmen, Kultúrny život (Bratislava), Literární noviny, Česká literatura, Český jazyk a literatura, Literární archiv PNP (1967 zde studie První pobyt Richarda Weinera v Paříži 1912–1914), Mladá fronta, Literární měsíčník, Glosy ze Strahova, Souvislosti aj. Užívala šifry JM.